Již značně vyčpělá legenda o „Pražském jaru 1968“ se nám ústy jejich přeživších protagonistů snaží namluvit, že šlo a jakýsi nový pokus učinit socialismus lidským a demokratickým. Jinak také „Socialismus s lidskou tváří“ to měl být.
Ale figu borovú, chobota dreveného, plechom pobitého, šlo tehdy vymyslet něco zcela nového. Demokratický socialismus je asi takový protimluv, jako třeba suchá voda, poctivý kapsář nebo můj oblíbený, dobře propečený polárkový dort. Tehdy, před 44 lety šlo o něco zcela jiného.
Šlo o to, aby mladší a dynamičtější protagonisté KSČ, jako třeba tehdy mladí Jiřina Šiklová či Jiří Dientsbier (a to myslím zdaleka nejdou ti nejvýznamnější, ale dnes ti asi nejviditelnější) vystrnadili z vedoucích pozic KSČ staré zkostnatělé předválečné komunisty, jako třeba byl šéfideolog Jiří Hendrych, kterého poslouchat při projevu byla tedy opravdu lahůdka. A Aby toho dosáhli, museli „zburcovat lid“, prostě přetáhnout obyvatelstvo ČSSR na svoji stranu.
To samozřejmě nebylo obtížné. Komunistů měl tehdy každý plné zuby a sliboval si, že nastane výrazné uvolnění. Ale to je, jako když s sebou vezmete nedospělé chlapce do hospody. Každý z nich čeká, že i když mu není osmnáct, tak to pivo dostane a naprosto stejně očekávalo obyvatelstvo naší vlastní, že se také bude moci napít onoho příslovečného piva. Piva svobody.
Ne, že by to reformní českoslovenští komunisté s tou svobodou mysleli nějak moc upřímně. Nechat si vzít moc z rukou, tak to se jim opravdu nechtělo. Vždyť pak by třeba zpravodajem ve Washingtonu nemusel být zrovna oddaný soudruh Jiří Dienstbier, ale kdokoli, kdo by uměl nejméně stejně jako on a možná i víc. A takto byly ohroženy posty všech reformních komunistů.
Což ovšem v té „opilosti z reformy“ ne každý poblázněný reformátor dobře chápal, ale velmi dobře to pochopil navenek ospalý, ale jinak velmi bdělý sovětský medvěd. Já osobně si myslím že Brežněv ten zásah tehdy rozkázal s velmi těžkým srdcem, ale když viděl, jak se náš tehdejší idol, „Saša“ Dubček idiotsky chová, tak mu opravdu nezbylo nic jiného.
Německá okupace v roce 1939 byla opravdovou anexí území a ničím jiným, i když jsme se formálně nestali součástí německé říše. Ale ta sovětská „okupace“ nebyla žádnou skutečnou okupací, ale jen policejním zásahem za účelem dosazení vlády Quislingů u nás. A pak se vojska stáhla do kasáren a jako černá ruka řádil Milouš Jakeš a vyráběl na běžícím pásu z komunistických funkcionářů tzv. „disidenty“.
Já těmto „disidentům“ v Chartě věřím stejně jako bych věřil kamarádovi Jirkovi Juhanovi, že nechal pití dobrovolně nebo Václavu Havlovi, že nechal dobrovolně kouření. A podobně. A tak jsem se takovým nenápadným oslím můstkem dostal k Václavu Havlovi. Mám totiž takový neodbytný pocit, že jsme se dostali do knihy a filmu Šifra mistra Leonarda.
A v tom filmu (knihu jsem nečetl, není to můj půllitr piva) je několikrát zdůrazněno, jak je pro bigotní katolíka nepřijatelná jakákoli myšlenka, že se Ježíš Kristus choval jako. Miloval a souložil a to možná dokonce s bývalou prostitutkou Máří Magdalénou. Ne, to je zcela nepřijatelná a zdá se mi, že stejně nepřijatelná je nyní jakákoli zmínka o Václavu Havlovi, která není zcela zbožňující a „dořiťlezoucí“.
Zastánci těchto názoru se již těší, jak si na Letiště Praha Ruzyň vezmou své modlitební koberečky a budou tam v transu zírat na Havlovy citáty, které jim tam bude Promítat Bořek Šípek. Ten o teletníku tam ale asi nebude, že?
