A bohužel uspěla. Protože ujet ji ve skvělém východoněmeckém voze Wartburg 353 bylo i pro tak excelentního řidiče nemožné. A navíc, to šaltování pod volantem tedy vůbec sportovní není. To každý, kdo s takovým vozem jezdil, ví.
Ale, každá povídka, byť sebeblbější, musí mít svůj začátek a konec a na tom také nemnozí zdejší, myslím tím českoslovenští autoři ztroskotali a přesto udělali závratnou kariéru. To mě nečeká, protože nejsem, a nikdy jsem nebyl, správně politicky vyfutrován.
Moje povídka začíná v 60. letech minulého století, kdy jsme, naše čistě chlapecká třída, byli pevně stmeleni a semknuti a v malých skupinkách jsme vytloukali pražské bary. To stmelení nastalo vlastně hned několik měsíců po nástupu do školy, kdy jsme byli pověření pořadatelstvím maturitního plesu.
O tehdejších poměrech se každému může jen zdát. V baru Velkého sálu Lucerny (taky na ni, tedy jednu polovinu, přijde řeč) stál Gin Fizz 5,50 Kčs, tedy částku, kterou i chudý student hravě unesl. Takže po počátečních dobrých výkonech jsme pořadatelskou službu přestali vykonávat.
A přibližně v této sestavě jsme pak chodili do podniku zvaného "Šuplík", který se ovšem, myslím si, jmenovat Supetar, ale ruku do ohně zato nedám. A tam jsme pili většinou červené, pro 16 leté je velmi výživné a utužilo se naše přátelství s Robertem D.
Ten byl z policajtské nebo oficírské rodiny a měl to doma těžké. A proto, aby se uvolnil, skákal při cestě z baru vždy po kapotách zaparkovaných a já si myslel, že je to tedy docela vůl. Ale, a teď hodně přeskočím, stal se z něj pyrotechnik Václava Havla.
A v jiné větvi tohoto příběhu se můj bratranec Pavel Roubal stal odbojníkem. Nesehnal si, jako bratři Mašínové, co nadělali víc škody než užitku, zbraň, ale bojoval slovem. Měl doma tiskařský lis, který StB při domovní prohlídce vychmátla a šel na pár měsíců do vazby.
Jeho cesta pak byla trudná. Vyhodili ho dokonce od koní. Chtěl dělat kočího při přibližování dřeva v lese, ale soudruzi si nechali, zcela výjimečně na dělníka, poslat kádrové materiály a od koní ho vyhnali. Takže nakonec skončil v Kartáčovnách Pelhřimov.
A protože jsme se jako třída M4B pravidelně scházeli, tak nám někdy okolo roku 1987 Robert vyprávěl (dělal pyrotechnika pro komunisty - to byli pro Havla nejlepší kádři), jak Budějovicemi nad ránem otřásl velký výbuch, vysklil všechny úřady na tom náměstí a ti místní debilové kráter po výbuchu zahrnuli hlínou.
Já tehdy pracoval v Gramofonce Loděnice u Berouna a mým šéfem, ale dobrým šéfem, byl nějaký mladý komunista, inženýr Pelc, který tu fabriku dnes vlastní. Já myslím, že to je velmi přínosná kontinuita a tak by to mělo být všude.
Pracovali jsme tehdy na rozjezdu výroby CD a bylo potřeba vyjádření od gestora jedné sekce, tedy Kovofiniše Ledeč nad Sázavou. A z Ledče je to do Pelhřimova nějakých 40 km a tak jsem se rozhodl milého bratrance, disidenta Pavla, navštívit.
Nebudu to protahovat, nakonec jsme oba seděli v mém silném voze a pelášili směr Částrov, kde bydlel. A najednou jsem v zrcátku měl Volhu VB. No, honit se s ní nemělo valného smyslu a tak jsem zajel ke kraji a s výrazem naprostého odevzdání a pokory zastavil.
Ta kontrole vozu a povinné výbavy byla naprosto pro srandu králíkům.
Jejím jediným účelem bylo získat moje nacionálie, protože, jak jsem se teprve později dozvěděl, Pavel byl ten den na StB na výslechu kvůli tomu výbuchu v ČB a dohližitelé ve fabrice si mysleli, že jsem přijel kvůli tomu výslechu.
A je to pravda, protože mi to vyprávěl T. Texas Taylor.
(Povím vám podivný příběh z války, který mi vyprávěl T. Texas Taylor. Jeho hrdinou je voják a balíček karet.)http://www.velkyzpevnik.cz/zpevnik/cerny-mirek/balicek-karet
