KSČ - Nejlepší cesta k bohatství a prezidentsví

Za asi největší nesmysl a dost ošklivou pomluvu považuji tvrzení, že "KSČ podporovala neschopné a vyhazovala schopné". Nikdy jsem ve straně nebyl, ale natolik jsem viděl, abych si byl jist, že toto tvrzení je pitomost.

Naprostá většina lidí, kteří po roce 1969 přišli o svá dobrá místa, byli lidé vyhození z KSČ, protože prostě ideologicky ujeli. Ujely jim nohy ve smyslu směřování strany a pak je vyloučení naprosto normální i v demokratické straně.

Něco jiného byl samozřejmě tzv. kádrový strop. Od jistého místa výše musel být dotyčný buď alespoň straník nebo lépe v nomenklatuře KSČ. Nevím, jestli Zdeněk Pelc, ředitel Gramofonky v Loděnicích u Berouna byl v nomenklatuře KSČ, ale v KSČ byl zcela jistě.

Je o něco mladší než, bylo mu tehdy okolo třiceti let a choval se ke mě naprosto skvěle. Pomalu jako kamarád. Legendární bylo, že mně k sobě pozval a hned se omlouval "soudruh Hermánek, počkejte prosím chvilku, musím něco připravit pro OV KSČ".

Myslím, že vůbec nevládl cizími jazyky nebo je alespoň neprezentoval na veřejnosti. A tak, když jsem nastoupil a byl ustanoven šéfem oddělení rozvoje CD, hned mě využíval i jako tlumočníka a ty zájezdy s ním byly velmi zábavné.

Pozdě večer mě pak na Jižní Město vozil podnikový řidič v ve voze Lada 1600, čímž zvyšoval moji prestiž před sousedy, nikoli však manželkou. Legendární počin byl, když Ing Pelc barteroval hmotu, z níž se vyrábí černé, vinylové desky za korek.

Ono nebylo snadné tu hmotu do světa prodat a Portugalci zase měli zájem prodávat svůj korek. A chlastá se všude, i u muslimů myslím skrytě, čímž se kruh uzavřel a bylo tedy potřeba dojednat férovou cenu. A férová cena byla u Zdeňka Pelce vždy ve prospěch jeho podniku.

Tak s tím nebohým Portugalcem, který nabízel portugalský korek za naši hmotu jsme udělali "Krátký Krušovický proces". Ten spočíval v tom, že jsme milého obchodníčka, který by pro kšeft udělal cokoliv, ostatně kdo ne, odvezli do pivovaru.

Tam jsem byl poučen, že stupeň piva je procento cukru před fermentací a již jsme byli usazeni v privátním pivovarském výčepu. Pivovar dodal nějaké člověky (škoda, že Václav Havel pracoval v trutnovském pivovaru) a soutěž mohla začít.

V každém ze dvou týmů byli čtyři soutěžící a před každým stál natočený půllitr. První soutěžící v řadě vypil svůj půllitr, praštil sklem o stůl a v tom okamžiku mohl začít pít další v té štafetě. Nebudu to protahovat.

Portugalec se snažil, první půllitr vypil docela bystře, ale když se jelo druhé kolo, tak vzdal. Ani se mu nedivím. Prostě se Zdeňkem Pelcem, se kterým byl dnes dopoledne na Radiožurnálu rozhovor byla sranda a já ho tímto pozdravuji.

Ví o mě moc dobře, nedávno, asi před deseti lety jsme spolu hovořili. A proč jsem vlastně z Gramofonky odešel? To není složité popsat. Měly to na starosti slepice nebo buchty nebo baby z okolních vesnic, které, ač bez vzdělání, ji každá měla.

A můj jediný podřízený, Ukrajinec Evžen S. (Je to velmi podobné jméno jménu té ukrajinské protiruské kosmonautky) si ty slípky v pracovní době vodil do své ubytovny, která byla za plotem. A já z toho měl vždy průser.

Ale, popravdě, nejvíc mě s*aly ty reálné, opeřené slepice z Loděnic, o kterých jsem kdysi musel německým zemědělcům tlumočit a teď se ten samý druh popelil po cestě do fabriky.

A když jsem nastoupil do Jungmannovy k Jelínkům, tak jsem vždycky vylezl z firmy, nadýchl se lahodných dvoutaktních smradů a vydal se třeba místo k Jelínkům k Pinkasům. Tam otvírali dřív.