To slovní spojení není zas až tak absurdní jak se může zdát, vždyť známe Little Big Horn, Malého velkého muže a třeba zrovna ty čisté špinavé peníze. Všechno se to samozřejmě motá okolo tzv. Malé privatizace, ve které se ale točily relativně velké prachy. Šlo tehdy myslím o právo na pětiletý nájem obchodních prostor, krámů, restaurací, kaváren, nevím ale snad dokonce i malých hotelů. To asi ne, to by bylo pro soukromé investory příliš velké sousto.
My jsme si to zkusili na vlastní kůži. V naší ulici byl k vydražení malý krámek, tak asi do 50m2 i s příslušenstvím. Nic moc, prostě taková „kůča“ a ještě k tomu ve vedlejší, Brožíkově ulici, kdy byl tzv. „obchodní spád“ malý.
Angličané dobře vědí, proč hlavním ulicím říkají „Market Street“, „High Street a podobně“. Vždyť se stačí podívat na Havlovo (pardon stále ještě Václavské náměstí – Fenič vzal milióny za FEBIO a Havla už k vytloukání své kariéry nepotřebuje) náměstí. Ve všech směrech to je živá obchodní třída, ale boční ulice jako Krakovská či Ve Smečkách nic moc. Tedy až na ty bordely, že?
A my jsme do té malé privatizace šli s pochybnostmi, hlavně co se kvality objektu týče, ale také, a to bylo vlastně to hlavní, jsme nevěděli, co pak s vydraženým krámem. Nicméně jsme složili dražební jistinu, bylo to asi 15.000,- Kčs a u částky 50.000,- Kčs jsem hodili ručník do ringu. Vydražen byl ten krám za asi 230.00,- Kčs.
To ukazuje na množství peněz, které se v té malé privatizaci točily. Kolik asi tak mohl stát pěkný krám na Václavském náměstí nebo Na Příkopech? Jistě milióny a ty milióny nebylo kde si půjčit a proto je dotyčný musel mít ve štrozoku neboli někde ve slamníku. Tak vysoké částky bych já tedy socialistické spořitelně nesvěřoval a když tak po částech a v různých městech.
Po „revoluci“ tedy byly dvě sorty lidí. Ti, kteří pracovali poctivě a poctivě si šetřili. Ano, tak třeba na nové auto se poctivě ušetřit dalo. Stačil naskočit do PŠM (Prémiové spoření mladých, ) které dávalo úrok okolo 5,5% p.a. a dát k tomu cenu ojetého vozu a bylo vymalováno. Není náhodou, že jsem si poslední nové auto koupil v květnu 1989.
Ale ty větší peníze? Tak tam musela nastoupit nějaká aktivita, která sice nebyla zcela 100% legální, ale zase to nebyl žádný třeskutý trestný čin. Tak třeba „veksláci“ neboli neoficiální směnárny, suplovali či spíše doplňovali tu oficiální směnu, která byla povinná a velmi nevýhodná.
Stát je nepotíral, i když by to bylo velmi snadné. Dodávali totiž republice tak potřebné devizy a přitom samozřejmě velmi bohatli. A dál zde byla celá plejáda nejrůznějších řemeslníků. Zedníci-obkladači, instalatéři-topenáři, pokrývač, klempíři elektrikáři a další a další. Šikovný topenář si za dva 16-hodinové dny víkendu vydělal až 15.000,- Kčs a to se to pak privatizovalo, že?
Nemá cenu vzpomínat další profese. Taxikáře, zelináře, řezníky, ba ani vedoucí samoobsluh na tom nebyli špatně. I tam šlo nějaké ty peníze „odklonit“. Ale samozřejmě žádní dělníci z fabrik či úředníci si žádné velké peníze nemohli za totality ušetřit.
Takže, milovníci socialistických pořádků a současně také velcí závistivci dodnes prskají, že Klaus nedbal na tehdejší návrhy (i já jeden takový podal), aby zájemci o privatizaci dávali k nahlédnutí své daňové přiznání, resp. výplatní pásky. Samozřejmě by neprošel ani jeden, nejméně pak veksláci, kteří byli zhusta invalidními důchodci, jak nám je tak krásně ztvárnil Radek John.
Klaus se zachoval naprosto rozumně, tyto žvásty odmítl a veškeré peníze to malé privatizace připustil. Žádné skutečné špinavé peníze, tedy peníze vzniklé zločinem, obchodem s drogami vraždami totiž mezi nimi nebyly. Ale dodnes to je evergreenem protiklausovských pokřiků.
