Tak, tomu známému filmu je skoro přesně tolik, jako proklínanému syrskému prezidentovi. A stejně tak, jako film Sergia Leoneho, tak i syrský prezident nabízí publiku několik tváří.
Je to již asi 35 let, kdy jsem si vždy za pár Franků koupil originální, tedy americkou mutaci časopisu Playboy a musím říci, že kromě sterilních a na jedno kopyto krásek tam bylo velmi zajímavé čtení. Obsáhlé výňatky z bestsellerů, interview s Fidelem Castrem a podobně.
Krásky byly opravdu na jedno kopyto, možná, že snad Jana Štefánková byla lepší, tu jsem ale vytištěnou neviděl. Jsem spořivý člověk. A pokud by chtěl někdo vidět třeba Zemanovy undičky, tedy Pussy Riot, tak by musel spíš do časopisů Penthouse nebo Hustler.
Ale, celé to píši kvůli jedné jediné větě. Časopis totiž odpovídal na dotaz čtenáře, jaké výhody mají dieselové motory v osobních vozech a odpověď zněla tak, že si ji dodnes pamatuji: You will exchange one set of troubles for another set of troubles.
A o tom je veškerý vývoz demokracie do muslimských zemí. Místní diktátor se zdá být nesnesitelným a proto se partička aktivistů rozhodne proti němu bojovat. Samozřejmě, jsou slabí, nemají zbraně a podobně a proto se obrátí na "velkého demokratického dobroděje" USA.
Tam zasednou v Bílém Domě, v Pentagonu a v Langley a usoudí, že hej, že tedy toho diktátora je třeba svrhnout a přitom samozřejmě i získat nějakou tu výhodičku. Zadarmo ani kuře nehrabe, což platí stejnou měrou i pro Rusko.
Jenom blázen by vyhazoval peníze oknem a obětoval životy mnoha tisíc svých vojáků jen proto, aby nakonec zem vypadala ještě hůře než před pádem diktátora.
Zdá se to nerealizovatelné, ale bohužel, pravý opak je pravdou. Postačí se podívat na Irák po pádu Saddáma Husseina.
Ale pokušení místních vzbouřenců bývá velké a náklonost USA k exportu Lidských práv příslovečná. Škoda jen, že je také neexportují ke svým spojencům třeba v Saudské Arabii. Tam by asi narazily, že?
A tak asi před necelými pěti lety začalo tzv. "Arabské jaro" a myslím, že lze oprávněně říci, že každý další ideolog by se pojmu "jaro" měl z dálky vyhýbat.
Nos si na něm natloukli českoslovenští komunisté v roce 1968 a i když tzv. normalizace byla nesmírně krutá, výsledky "Arabského jara" jsou 1000 x drastičtější.
Zcela rozvrácená Libye, která, nejenže nyní nemá žádnou řádnou vládu, ale je semeništěm nepořádku v celém regionu a proudí u ní desetitisíce osob chtivých evropského životního standard je odstrašujícím příkladem, co by se mohlo stát v Sýrii.
Nevím, nakolik je syrský prezident Bašir al Assad hodným nebo zlým, na jedné straně krvavým diktátorem a na druhé straně řádně zvoleným prezidentem.
To si myslím, neví vůbec nikdo. Každý podle mě soudí jednak podle neúplných informací, ale hlavně podle svého ideologického ukotvení.
V našich mladých časech platilo: Co řekl SSSR je správně, i kdyby to bylo špatně. A nyní se situace zrcadlově překlopila na druhý břeh Atlantiku.
Co řeknou USA platí a my musíme poslouchat. A pokud se někdo vzepře, nebývá sice zastřelen, ale často odstřelen.
Červené karty a naprosto nediplomatické komandování velvyslancem jsou věci, ke kterým by se velmoc prostě neměla uchylovat.
