Krátce po svých 40. narozeninách v roce 1988 jsem nad socialismem definitivně zlomil hůl. Uznávám, že mnozí to udělali již daleko dříve, druzí ale nikdy. Nesmím ale jmenovat, protože ten kdo jednou zemřel, je každé kritiky prost.
To ale, abyste si nemysleli, neplatí pro každého. Takových vyvolených jedinců je jako šafránu, počítají se pouze na jednotky kusů. O to ale vehementněji jsou bráněni. Mohl bych citovat, ale nesmím. My nesmíme ani naznačovat.
Základem kapitalismu je nadhodnota, zisk. Já, i když nám marxák bohužel zrušili, jsem se soukromě vzdělával a vím, že zisk, který je vyšší než jedno procento (koupím za korunu a prodám za dvě, takže 1% zisku) je nemravný.
Já ovšem žádný karatel dobrých mravů nejsem a tak jsem s chutí bral i zisk vyšší. Stačilo si v té době, kdy se režim už rozkližoval a vydal tolik výjezdních doložek, na kolik měl občan valuty, obstarat cesty na Západ a zboží, sice v malém mohlo proudit oběma směry.
Myslím, že jsem velmi předvídavý člověk. Již ke 30. dubnu 1989 jsem dal ČEZ výpověď a věnoval jsem se, již na plný úvazek česko-německé obchodní spolupráci. Bydlel jsem ve Východním Berlíně, každý den jsem byl v Západním Berlíně a tak jednou za tři týdny jsem jel do Prahy.
V listopadu 1989 za mnou přijel kamarád Honza Kozák z Prahy, pracovník ČSAV, který měl jak na Freie, tak na Technische Universität nějaké semináře. Bydlel u mě, já ho vozil po Berlíně a on mi svěřil, že se v práci vsadili, kdy padnou komunisti.
On jediný tipoval, že do konce roku 1989. A shodou okolností jsme právě v pátek 17.listopadu 1989 jeli zpět do Prahy. Dál už to je notoricky známé. I poslední babička z Horní Dolní ví, že pod záštitou disidentů, z nichž tak 80% byli vyhození komunisté, proběhl převrat.
Věci se převrátily tak, že místo moci politické, kterou komunisté pustili, dostali moc ekonomickou. Ale každý musí uznat, že za ten prezidentský stolec to stálo. A já bloud, který celý život i teď, kdy se mu nemakačenkové za to smějí, jsem zase a opět musel pracovat.
Tlumočit pro BBC nebyl ten nejhorší džob na světě. Jen mě mrzelo, že nás vypláceli v nespolehlivých USD dolarech, místo "klobouků" (každý snad ví, co to znamená). A ve víru práce, na parkovišti krematoria Motol k nám přistoupil hřmotný muž.
"Já jsem Miloš Zeman, ten který napsal ten článek v Technickém týdeníku". Já to reportérovi přeložil, i když mi to nic moc neříkalo. Nějaký Několik vět či snad ta Přestavba z pera MZ mě opravdu nezajímaly. Ta slova mě neburcovala hlavně proto, že jsem je nečetl.
A celých těch skoro 15 let, od té slavné hry na revoluci, mě Miloš Zeman nesmírně stlal (písmeno "t" prosím vynechte a místo prvého "l" dejte prosím písmeno "r"). Opravdu hodně mě "stlal", asi jako nikdo jiný na světě.
A teprve jeho ostudná prohra v prezidentské volbě 2013 mě s ním smířila a on, ležící a spící na Vysočině, mi už krev nepil. Přišel však rok 2013 a přímá volba prezidenta. To, že nejen kandidoval, ale měl i značnou podporu Jan Fischer mě "nastlalo" (stejný vzorec).
Tak, lidé, kteří se nějak, shodou okolností, přimotali na ten cibulák mají chodit kanálama a dlouholetý a úspěšný člen KSČ kandidovat na prezidenta? To je, prominutím, jak u blbejch na dvorečku. A Miloš, kterého jsem stále moc nemusel, byl mým kladivem na Fischera.
To, že do finále místo Fischera pronikne Schwarzenberg jsem nečekal. Celou dobu jsem na jeho kandidaturu koukal jako na omyl, jako na výsměch, jako na plýtvání penězi a materiálem na propagaci. No, čučel jsem jak vyoraná myš a můj hlas dostal opět Miloš.
Myslím, že v záplavě jiných médií a vyjadřovacích prostředků, politická karikatura tak nějak stagnuje. Neobjevují se nové tváře a a vše tak trochu ztrácí úroveň. Ale, Miloš Zeman je, podle mého názoru tím nejlépe karikovatelným politikem na světě.
Každý nápaditý kreslíř, jen proboha ne Charlie Hebdo, se na Miloši Zemanovi může dosyta vyřádit a nikdy nebude mít o inspiraci nouzi.
Ano, náš prezident vypadá legračně. Jeho myšlenky a politika však vůbec legrační nejsou. A proto má můj hlas i v budoucnu.
