Co jsme chtěli v neděli 19/11/1989 na Václaváku?

Upřímně řečeno nevím, nedokáži si žádný konkrétní plán vybavit. Nejprve jsem si večer 17/11 poslechl rozrušeného šestnáctiletého synka, který spisoval nějaký manifest studentů. Synek byl na Národní třídě, ale včas vzal roha a tak nedostal přes „dršťku“ (což je nesprávně). Velmi jsem mu to rozhodnutí pochválil, nechat se jen tak mlátit je nerozum. Následující sobota 18/11 byla plná zpráv o mrtvém studentovi. Trockista Uhl tím pod záštitou StB nakrmil Svobodnou Evropu a ta to vysílala jako o život. No bodejť, vždyť to byl „třaskavý sólokapr“.

Můj závěr byl jediný: Nastal okamžik, kdy i tatíci středního věku musí do ulic. Když už nám režim i zabíjí studenty. To ta StB moc dobře nevymyslela, chtěla jen vyměnit Jakeše a přitom s vaničkou vylila i dítě.

A zde nastává okamžik pravdy, kdy musím říci, že je pravdou, kdy nás všechny pracující nějakým způsobem se západní cizinou, vytěžovala StB. Ale z toho vůbec neimplikuje, že jsme byli nějací nadšení komunisté. To tedy ani náhodou.

Někdo jistě ano, pan Babiš by určitě mohl někoho jmenovat a já také, ale neplatilo to obecně. Jeden diskutér mi zde otloukal o hlavu, že kamioňáci byli pod dozorem StB. Jistěže, každý byl. A ti co pracovali se Západem tuplovaně.

Nemyslím si, že jsem geniální, ale občas se geniálně trefím. A tak jsem v neděli 19/11 řekl manželce asi toto: „Jestli se něco semele, tak dnes a jestli někde tak na Václaváku. A tak jsme se oblékli, vzali „krtka“, z Flory to je k Muzeu coby dup a začali tam očumovat.

A nemýlili jsme se, za chvíli nás tam bylo už pár stovek. Ale to, včetně pochodu na Újezd a soft střetu s VB jsem líčil už tolikrát, že se nehodlám opakovat. Dnes se totiž ptám jinak: Co jsme si všichni v ten moment mysleli, co jsme chtěli?

Já se přiznám, že ačkoli jsme se za socíku měli, v poměru k Západu, velmi chudě, tak na druhou stranu, pokud se člověk s několika věcmi smířil – třeba s obtížným cestováním na Západ – tak jsme prostě žili jako v nějaké chudší, ale civilizované zemi.

Ani můj slavný disident, bratranec Pavel Roubal, si na nějaké bití ze strany VB nebo StB nestěžoval. V roce 1974 ho šoupli do vyšetřovací vazby, dva měsíce si tam pobyl a ani z práce ho nevyhodili. Šel pak sám mimo Prahu, kvůli zdraví synka.

A největší teror, který zažil, bylo, že ho po 48 zadržení propustili a za rohem zase zadrželi na dalších 48 hodin. Takže ani „šílený teror“, ani „šílený nedostatek“ nebo něco podobného, nebyl příčinou, že jsme povstali. Tedy, samozřejmě, soft a nikoli "majdansky" povstali.

U mě to prostě byl pocit, že ten režim se naprosto přežil. Že i to nějaké malé momentum, které v těch letech 1969-1970, kdy bojoval jednak s „vnitřním nepřítelem“ v KSČ, ale také o přízeň obyvatelstva ta strana měla, že vyprchalo.

Naše, tedy alespoň mé pocity v té době byly asi takové, jako když manželka už má naprosto plné zuby svého nevěrného muže a bez ohledu na to, co bude dál, kolik bude mít peněz, kdo v loži ohřeje její malou pussy a tak podobně. Prostě mu sbalí kufry a postaví je za dveře.

A tak i my, v ten památný den, kdy jsme zúročili tu páteční studentskou oběť, jsme KSČ a jejímu režimu prostě postavili kufry za dveře a snažili se za nimi ty dveře zabouchout.

A je špatným, velmi špatným vysvědčením pro Václava Havla a jeho „chartistickou squadru“, že toto zaspali.

Ale ono není divu, protože zájmem Charty byly postupné reformy a personální obměna v KSČ, která by mnohým umožnila návrat.