V zimě 1977 napadly v Praze spousty sněhu. Podobně, jako nyní, ale mnohonásobně více. A tak OV KSČ na Praze 4 rozhodl, aby každý podnik vyčlenil pracovníky na úklid a VÚZS, Stalinova ulice, Praha 4 to neprodleně učinil.
Byli jsme tři a nebyli jsme líní. Vyfasovali jsme škrabky, hrábla a lopaty a práce nám šla dobře od ruky. Za necelé dvě hodinky byl úklid hotov. Ještě jsme posypali chodníky, vyslechli chválu od místních a šli do hospody, která právě otevřela.
Vím, že to zní jako propagace Husákovy Normalizace, ale říci to musím. Tehdy bylo pivo levné, až se stydím říci, jak levné.
A tak nás nelimitovaly ani peníze, ani čas - bylo to v pracovní době - ale spíš pocit, jestli nám po návratu domů nedají manželky "na budku".
Vše ale dopadlo nad očekávání dobře a my, za ten úklid, byli slavní. A stejně slavná byla ten rok, mezi obyvatelstvem i Charta 77. Dlužno říci, že v tom zapšklém režimu bylo objevení Charty 77 něco jako svěží vánek do stojatých vod.
A proto přísluší Chartě 77 vděk a sláva, protože byla jediná, kdo vůbec ten režim nějak kritizoval. Podobně, jako my byli v celém okolí jediní, kdo ve svěřeném úseku uklidil sníh. Ale ani Charta 77 a ani my jsme nebyli nějací ideální "Mirkové Dušínové".
V tom lednu 1977 byli nejviditelnějšími osobnostmi Charty 77 Pavel Kohout a Ludvík Vaculík. Oba to zuřiví komunisté 50. let. To nám ale vůbec nevadilo, tehdy jsme na to tak nějak nedbali. By naopak, obdivovali jsme jejich bohémský způsob života umělců.
Zvláště pak ony hanbaté obrázky pozdější (nebo už tehdy?) spisovatelky Lenky Procházkové, nositelky to známého jména (již císař František Josef I. ho nosil) na hrobce nějaké rodiny. Tedy, ty fotografie byly nasnímány na hřbitově, na nějaké rodinné hrobce.
Býti pozůstalým osob tam pohřbených, šel bych asi Ludvíkovi Vaculíkovi rozbít hubu. To ale tehdy nebylo reálné. Co však reálné bylo, bylo personální složení Charty 77 a její politické cíle. Tehdy jsme o nich nic netušili a zametali vesele sníh, protože jsme si mysleli, že Charta 77 je antikomunistická.
Dovolím si odhad. Socialisticky, tedy principiálně socialisticky, myslelo u nás tak 15% obyvatelstva. Ti ostatní se vezli a i když byli členy KSČ, tak jejich zanícení pro socialismus bylo nulové. Nikoli tak v Chartě 77, tak byl poměr sil zcela obrácený.
Tam bylo tak 85%, včetně hlavního promotéra, zuřivě pro socialismus a jen asi 15% (a to možná přeháním) zakládajících členů Charty bylo pro kapitalismus.
Možná se ten poměr podpisy od obyvatelstva nějak změnil. Ty podpisy měly ale malou váhu - signatáři nebyli vyloučeni z KSČ a tudíž se ideologicky nekvalifikovali. A takto odtažitě se Charta 77 chovala i v době vypuknutí tzv "sametové revoluce".
Nechci opět vzpomínat onen "pokyn StB", aby se všichni významní Chartisté odebrali před 17.listopadem 1989 na své chaty a chalupy, možná to není pravda.
Ale, zcela nepochybnou pravdou je, že v prvých dnech té revoluce držely všechny špičky Charty 77 Bobříka mlčení.
Není divu, protože jak pro své personální složení, tak i pro svou ideologickou základnu, neměli absolutně žádný zájem, aby socialistický režim padl.
Nýbrž, aby padli jeho vedoucí představitelé a na jejich místa byli dosazeni čekatelé z řad "nespravedlivě" vyloučených z KSČ.
Přeji hezký den.
