Psal se rok 1962 a my, čtrnáctileté děti, jsme vůbec netušily, že někdy ve dvacátém století žil novinář a spisovatel Eric Arthur Blair, který si vzal umělecké jméno George Orwell, který napsal knihu 1984.
Tak ta kniha, jak jsme později zjistili, je geniálním popisem praktik totalitního režimu. Tehy jsme o ní sice neměli "ani páru", ale přesto jsme byli středem její praktické aplikace. Ministerstvo pravdy ČSSR spolu s Tiskovou agenturou TASS nám soustavně krmily uši výmysly a lži.
Nám toto filtroval a předával náš třídní soudruh učitel, mladý to chasník s příjmením Adam. A tento mladý soudruh nám zaujatě vyprávěl, jak si USA vymýšlejí a provokují, na Kubě žádné SSSR rakety nejsou a hrozí nám jaderná válka.
A pak, jednoho dne v říjnu 1962, soudruh učitel Adam předstoupil před naší třídu a přesně, jako v Orwellovi, otočil všechna svá předchozí prohlášení o 180°a pravil: Tak, děti nebezpečí je zažehnáno, Sovětský svaz ty rakety (které tam jako vůbec nebyly) stáhne.
Ale ono to nezačalo 20. stoletím. Vždycky a myslím si, že skutečně vždycky, se dějiny upravovaly. Staří Egypťané občas vyklučili jméno nějakého, u nich neoblíbeného, faraóna ze všech kamenů, obelisků a podobně.
A staří Římané asi třeba Caligulou taky moc nechlubili, že? Ale mně jde o to, co jsem já nebo moji rodiče zažili na vlastní kůži. To znamená první republiku, 40 let totality a samozřejmě současnost. A třeba to, co komunisti říkali o první republice bylo zcela chucpe.
Marginální události, jako třeba ozbrojené střety s dělníky se zveličovaly a očividné úspěchy první republiky která byla snad jedinou demokracií ve střední Evropě a také měla měnu tvrdou jako švýcarský frank, tak ty se nezmiňovaly.
A přesně, ale naprosto přesně, jakoby zrcadlově, jdou současní propagandisté,a to nejen ti oficiální, ale i ti dobrovolní, tzv. užiteční idioti na Internetu a jinde. Já opravdu jsem velmi udiven, kam až může jít propagandistická zběsilost některých lidí.
Včera jsem napsal článek. Takový oddechový, odkaz zde. A z per či lépe klávesnic se na mě snesl oheň nesouhlasu. Jsem ročník 1948 a v inkriminované době tzv "okupace" mi bylo mezi 20 a 40 roky věku, takže není vůbec žádný důvod, abych si věci nepamatoval.
A také není vůbec žádný důvod, abych věci zkresloval. To přece není můj styl. A přesto jsou ty reakce často velmi odmítavé a to z jednoho jediného důvodu. Ti lidé nejsou prostě absorbovat tu prostou skutečnost, že normalizace sice byla komunistickou diktaturou, ale ve verzi 3.1.
A v té verzi už nebyl obecný teror StB, ve srovnání s 50. lety bylo minimum politických vězňů a to ještě část z nich seděla za běžné nepolitické delikty. Životní úroveň, jak jsem již psal, se zvýšila a spousta lidí trávila svůj volný čas na chatách a chalupách.
A to vše se našemu samozvanému Ministerstvu pravdy nemůže líbit a samozřejěm také nelíbí. Není přece možné, aby lidé "za útlaku" žili šťastně a spokojeně. Ale je to možné a dokonce velmi dobře, to mnoho lidí neumí a nechce skousnout.
Jistěže naše demokracie měla velké mezery, ale nemyslím si, že dnes žádné mezery. A naše životní úroveň byla tehdy ve srovnání se Západním Německem slabá a bohužel, je ve srovnání s Německem slabá dodnes.
Jistěže máme velmi široké, ba až skoro neomezené, pouze finančním rozpočtem limitované možnosti cestování, ale stejně neomezené jsou možnosti současných zaměstnavatelů vykopnout nás z práce.
Takže si myslím, že, pokud by existoval nějaký nezávislý a objektivní index spokojenosti se spokojenosti se životem, tak by dnes nebyl vyšší než za Husáka. Až by se mnozí divili, co vše by se započetlo.
Exekuce, nezaměstnanost, uprchlíci, sliby politiků a jejich úplatnost a spousta, spousta věcí by hovořila ve prospěch minulého režimu. Já osobně jsme pro poměr 55:45 ve prospěch současnosti. A když do mě budete hodně hučet, tak to zlepším na 60:40.
P.S. Tlačilo se mi to do klávesnice, ale nejprve jsem to nenapsal. Nejkrásnějším příkladem činnosti našeho Ministerstva pravdy je "Uhlazení politického profilu Václava Havla tak, aby dobře pasoval do současných politických bajek".
