Samozřejmě, málokdo si to uvědomoval a skoro nikdo nebyl ochoten si to připustit. Ale závislost na droze je závislostí na požitcích. U tvrdé drogy na tvrdých prožitcích blaha, u těch měkkých a legálních ale většinou také.
Když notorický kuřák inhaluje kouř, nikotin v něm probouzí libé pocity a kuřák musí kouřit, i když ví, že to leze do peněz a on pak smrdí jako tchoř a lidé se mu vyhýbají. Ani alkoholik na tom není lépe. Ve světlých okamžicích ví, že nesmí pít, pak ho ale droga přemůže a on nakonec skončí buď na léčení nebo na prkně. A prý je to smrt velmi bolestivá.
To sociální „drogy“ takto drastické účinky nemají, ale ty dopady přesto nejsou zanedbatelné. Kolik procent lidí za socialismu chodilo do práce jen proto, aby do práce chodilo? To teď velmi těžko zjistíme. Ale přísloví či spíše úsloví „lidé předstírají práci a stát předstírá, že je za to platí“ nevzniklo jen tak, to mělo nějaký reálný základ.
Je to prostě zase tak, jak jsem napsal včera. Nelze koláč snísti a přitom ho míti. Stát nemůže současně zajistit 100% zaměstnanost a spolu s tím také vysokou efektivitu práce. To se navzájem vylučuje a není každý takový „blázen“ jako já, že ho práce bavila a ve výzkumném ústavu opravdu zkoumal. Spousta kolegů tam spíš chovala akvarijní rybičky, někteří z toho přímo doslova.
A na druhou stranu, současný systém nemůže zajistit vyšší efektivitu práce, aniž by firmy sahaly k drastickým opatřením. Co kdysi bylo základem úspěchu USA? Tvrdá práce a absolutní bezohlednost k zaměstnancům. Nejprve vyzvání „Johne, pojď na oběd“, pak kratší hovor o Johnových pracovních výkonech a nakonec stručné sdělení: „Máš padáka“. A John vzal kartónovou krabici, nacpal do ní své osobní věci a šel dál.
Takto to bohužel v Evropě vůbec nefunguje. Sociální zátěž pracovní síly je tak obrovská, že každá firma se stokrát rozmyslí než někomu napíše ti kouzelnou formulku „…na dobu neurčitou“. A je to přístup zcela asociální, protože chrání ty, co práci mají, i když jejich pracovní výkony nemusí být valné, a poškozuje ty, kteří práci hledají a mohli by být lepší.
Ale to jsme hrubě odbočil od té socialistické drogy. Ta droga se nám také snaží nahovořit,že privatizace byla špatná, že jsme „prodělali“ a podobně. Já myslím, že jsme neprodělali vůbec nic, ž největším prodělkem byly socialistické podniky „an sich“ neboli samy o sobě. „Démon Klaus“ je zašantročil a tuneláři si nacpali kapsy. Takové je sice motto, ale když se podíváme těch 23 let zpět, najdeme spoustu věcí, které mě trápí a do kterých si Klaus nesmočil.
Klaus tehdy totiž nebyl ani prezidentem, ani premiérem a ani ministrem spravedlnosti. Základní „lajnu“ měl samozřejmě vytyčit Havel. Ten na to ale absolutně neměl, toho zajímala jen lidská práva v Tibetu, návštěva Bílého domu a občas nějaké to humanitární bombardování.
Ani Klaus, když se stal premiérem se příliš nevyznamenal. Těmito „maličkostmi“ se vůbec nezabýval, bylo to prostě „pod jeho rozlišovací schopnost“. A u nás nenápadně došlo k tomu, čemu se odborně říká regulační překmit a lidově „odezdikezdizmus“. A to v mnoha oborech. Vyrostly tisíce bordelů, které z prostituce neplatí daně, doufejme, že alespoň z nápojů. Herna je na každém rohu, ani v Las Vegas jich není tolik, co u nás. A taxikáři se rozplemenili, i když každé jiné velkoměsto na tyto licence velmi přísně dohlíží.
A abych se vrátil k té droze. Tak ve světle všech těchto a mnoha dalších skutečností si opravdu myslím, že nemalá část našeho obyvatelstva po tom socialismu opravdu touží, že to pro ně byla droga, které se těžko odvyká. Přesné číslo samozřejmě nevím, ale za rok si to přečteme ve výsledkové listině sněmovních volem. Můj tip je 15% a nedejbože 20% pro komunisty.
