Pokud člověk při nějaké nehodě přijde o obě nohy nad koleny, je to velmi smutné, ba až tragické, samozřejmě. Ale znamená to, že takový člověk má složit ruce do klína, žít z invalidního důchodu, nesouložit a nechodit na pivo?
To je tzv. defétistický, neboli poraženecký či odevzdaný přístup k životu. Správný muž se chová tak, jakoby obě nohy měl, podobně jako stateční lidé na vozíčku. Ti nedbají na svůj hendikep a prostě žijí.
A vláda komunistů je, svým způsobem, ale v celospolečenském rozsahu, totéž jako amputace nohou. Je to amputace svobody. A člověk má přesně ty samé možnosti jako invalidé, jako vozíčkáři a jiní lidé s vážným tělesným problémem.
Možná jsou mezi námi tací, a podle reakcí zde asi ano, kteří jsou názoru, že v době, kdy k nám přišli Rusové a nastala tzv. normalizace, bylo třeba na všechno rezignovat. Ale, promiňte mi ten výraz, já jsem sral a dodnes seru na nějaké vyházené komunisty.
Proč by mě osud těch lidí, obětí prověrek, měl vůbec zajímat? Ani tehdy, tedy v roce 1970 a ani dnes v roce 2017 mě nezajímají. Byli v KSČ, něco nezvládli a KSČ je prostě vykopla. To jen my dnes, ty přeživší, chceme rehabilitovat.
Což je samozřejmě naprosto směšné, ale velmi reálné. Bývalí komunisté jsou dnes stále v laufu a lezeme jim neustále do zadku. Viz chucpe kandidatura Jana Fischera na prezidenta v roce 2013.
Ale konec reminiscencí. My byli v roce 1970 mladí, chtěli jsme milovat, chtěli jsme žít a také, samozřejmě, se mít dobře. A CKM, tedy takzvaný "cesťák" k tomu byl skvělou příležitostí a to jednoznačně proto, že jsme měli trvalý styk se "Zápaďáky".
A to vůbec nebylo marný. Jistě, tehdy existovali profesionální veksláci, jakási spodina společnosti, která ale měla skvělé zisky a velké majetky. Lze říci, že to byly jakési kurvy, či prostitutky z povolání, které poskytovaly profesionální služby.
To my, průvodci, byli jen amatéři. Řekněme, že jsme byli taková děvčata, která se nechají občas sbalit a vyspí se s někým z baru a podobně. Ale i takováto děvčata si svou životní úroveň dokázala velmi zlepšit, jak o tom svědčí případ "olovo".
A těch občasných záskoků, kdy někdo potřeboval vyměnit třeba "mařeny" nebo také velmi oblíbené dánské koruny (dodnes Dánsko nepřijalo Euro a také se z toho dokázali dokonale vyvlíct, my ovšem ne), bylo dost.
A pak se ta směs peněz odnesla do banky a zákonu tím tedy bylo učiněno zadost. A s nějakým trestným činem spekulace si nikdo nelámal hlavu. Byly to příliš malé drobné. Ale na dvě dobré večeře a na dvě flašky stačily perfektně.
A teď přichází na řadu ten, možná nepochopitelný, nadpis článku. Ten nápis se skvěl v jedné pražské vinné restauraci, které, abych nedělal reklamu, jsem dal název Malostranská malérečka, kam jsem na prvé rande zavedl svou nastávající a pak často...
Bylo to božské. Já nějaké peníze vždycky měl. Žena sice také dělala pro CKM, ale neměla na obchod ty pravé buňky (proto asi studovala VŠE) a tak jsem útratu kolo 130,- Kčs zaokrouhloval na 150,- Kčs a vrchní se klaněli.
Jednou dokonce, když jsem tam zavedl Američanky a snažil se se svým hudebním hluchem něco předzpěvovat, tak ke mně vrchní nenápadně přišel a decentně mi pravil, že kdybych nebyl stálým hostenm tak už mě dávno vyhodili.
A nastal problém. Zdrželi jsme se s jednou z těch Američanek v parku na Ohradě a když jsme chtěli do hotelu, bylo zabedníno. Blbý recepční už měl vydány všechny klíče a na spolubydlící nemyslel. A tak jsme se v tom parku museli olizovat až do rána.
A přichází finále. Po velkém Havlově předání moci od komunistů ke komunistům jsme zase, po dlouhé době, zašli na Malou Stranu a chtěli se posadit do známé vinárničky. Bylo tam úplně prázdno.
A dveřník nebo snad šatník či jiný zřízenec nám říká: Prosímvás, než si sednete, tak si prohlédněte náš jídelní lístek. A hned první položka, polévka s lanýži 950,- Kčs nás ubezpečila, že tam už chodit a dávat tuzéry nebudeme.
Nastala nová doba a přišli noví zákazníci. My, "malé čudly ze socialismu" jsme definitivně skončily.
