Neboli, dnes je přesně ten den, kdy do vrcholu našeho davového kvílení nad tím "ruským přepadem" před 48 lety, zbývají přesně dva týdny.
A otázkou, kterou si kladu je, proč je ta událost stále tak živá, když jiné události již dávno překryl milosrdný a utěšující prach času.
Při výročí vyhlazení Lidic a dalších podobných nacistických zvěrstev proběhne sice nějaká oficiální akce, ale široká odezva v populaci se nikdy nekoná. Zato ono "tankové dobrodružství" SSSR budí i po těch letech stále stejné emoce jako tehdy.
Já chápu, že mnohých se dotkl pohled na tanky a jinou použitou vojenskou techniku SSSR. Já tu možnost neměl a možná proto se k té věci stavím tak málo emotivně. Ale myslím si, že u každého svědka té invaze došlo za těch 48 let k mnoha událostem, které by ty vzpomínky měly zatlačit do pozadí.
Ale zdá se, že se to nestalo. Mnozí tehdejší události vyprávějí tak procítěně a s takovým zaujetím, jakoby se staly včera. Ale užitečnější by bylo zamyslet se nad tím, proč ta invaze vůbec přišla a zda to "Rusové" nemohli řešit jinak.
Nejsem příznivcem sovětské doktríny o "kontrarevoluci", tak to u nás skutečně nevypadalo. Ale otázkou je, kudy by se politický vývoj V Československu ubíral, kdyby mu byl ponechán neomezený prostor.
Zcela utopická myšlenka "demokratického socialismu" je podobná tomu, jako kdyby mladý učitel, personifikovaný Alexandrem Dubčekem, získával popularitu u svých žáků tím, že bude přehlížet jejch alkohol, drogy a sex.
Což se samozřejmě nemohlo líbit hypotetickým rodičům těch dětí. Komunistickým šéfům z Kremlu, kteří, když tu, z jejich hlediska, demokratizační spoušť v Československu viděli, tak prostě nějak zasáhnout museli.
A oprostím se od těch náznaků a paralel, ale ta myšlenka "demokratického socialismu" je skutečně tak pitomá, až je podvratná. Pokud v socialismu zavedeme demokracii, již to nebude socialismus a na druhé straně, pokud někdo zavádí socialismus, třeba v EU, tak tím užírá demokracie.
Otto Eduard Leopold von Bismarck kdysi řekl: Kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. A po něm to v lehce modifikované formě řekl snad i říšský protektor Heydrich. Prostě a jednoduše, tyto "hrátky se svobodou" se odehrávaly na jakémsi neuralgickém bodu sovětské mocenské říše.
V místě, které ta sovětská moc v žádném případě nehodlala ztratit. A my můžeme jen odhadovat, proč celou věc neřešili třeba nějakým armádním pučem, ale hned masivní vojenskou invazí. Možná Sovětský svaz chtěl na našem území konečně rozmístit svá vojska.
Ale, kdyby nějakým salónním pučem byl Dubček sesazen a nahradil ho někdo "rozumnější", pak by se přece ta vojska dala bez problémů umístit také a "Rusové" by se vyhnuli tomu obrovskému, i když bezzubému mezinárodnímu odsouzení.
Legenda vypráví, že prezident Antonín Novotný, mimochodem zvolený jako největší fešák ze všech prezidentů na světě, vytrvale odmítal nátlak SSSR na umístění těchto vojsk u nás.
A že to vlastně bylo příčinou jeho pádu. Pak ale ta naše závislost na SSSR nebyla v té době taková, jak si myslíme.
Ať je to jak chce, tak vzpomínky na 21. srpen 1968 (popravdě, ta invaze začala již 20.8.) jsou tak živé, až to překvapuje. A samozřejmě se nabízí otázka "cui bono" neboli v čí prospěch.
Zde v diskuzích je jakýkoli názor, který se snaží být alespoň trochu k současnému Rusku objektivní, okamžitě, dle pana Ábelovského, "onálepkován" jako rudý, bolševický a jeho autoři bývají v lepším případě posíláni do Kremlu a v horším na Krym. Což moc smyslu nedává, myslím ten Krym.
Ale operovat nyní, ve vztahu k Rusku bolševiky je asi tak stejně pitomé jako argumentovat ve vztahu k Rakousku nacisty. A přece je obecně známo, že Rakušané bývali nadšenější a krutější nacisté než samotní říšští Němci.
Ale, tak pokud vím, tak vůbec nikdo tuto kartu v někdejším sporu o Temelín nevytáhl, ale dnes se bolševiky a "ruďochy" ve vztahu k Moskvě argumentuje neustále. Chtělo by to, aby do Bílého Domu nový vítr zavál nové myšlení a aby tam přišel reálně uvažující politik.
Neustále trestat Moskvu za to, že vyslyšela přání většiny krymského lidu (a Moskvě se to samozřejmě velmi hodilo a velmi tomu pomáhala) je pro vztahy velmocí zcela kontraproduktivní a nedává žádný smysl.
Co však smysl dává, je to, že neustálé každoroční lamentování nad výročím 21. srpna má jeden nepominutelný důvod a také efekt. Neustále jitřit již tak špatné vztahy s Ruskem. S tím, ostatně, na pokyn z Bílého Domu začal již zbožňovaný prezident Havel.
A pokračuje v tom, ať vědomě nebo nevědomky řada zdejších politiků a autorů blogů a já se tak trochu masochisticky "těším", co se v následujících dvou týdnech zase dočtu.
Ale zcela určitě se nedočtu toho, že počet obětí té "ruské" invaze bylo asi jedno promile obětí okupace německé. A byl za 20 let na úrovni asi 25% ročního počtu obětí dopravních nehod v ČSSR a také to, že nikdo nebyl sovětskými "okupanty", na rozdíl od těch německých, popraven.
