Nová společnost, nebo jen vize nové společnosti? 12

Nehledejte a buďte připraveni na dobu, která se pomalu blíží tím, že pochopíte vše již dnes.........

Rodový život člověka spojený společnou prací. (str.63)
Společná práce je jako sen. Taková práce, která je společná říká člověku. Podívej se kolem sebe a nebuď morous, vždyť je tak krásně, jen se usmát.

Tímto častuje stvoření člověka a člověk mu odpovídá úsměvem života. Takový úsměv života je vážná věc a lidé jej nechápou. Co je to úsměv života? Život je definován takto:

Nehledám, ale žiji, žiji proto, že jsem našel.

Takto je definován život a co je mezi tímto životem? Mezi tímto životem je poznatek, že nalezení je stejné jako žití, dokud tohle člověk nepochopí nenajde klíč ke stvoření. Tento klíč stvoření je definován takto:

Kdo najde klíč, najde život k tomuto klíči? Najde-li život, najde i klíč k životu, proto se snažte být životem a to takovým, že klíč je společný pro celý život a nejen pro ten Váš.

Tímto bych se rozloučil a popřál lidem hodně zdaru do dnešního dne.

Téma: odcizená práce. (str.65)
Téma odcizené práce, jak bylo navržené, je téma, které kdysi vévodilo světu. Dnes však lidé, tvoří hodnoty jinak, než dřením od úsvitu do úsvitu. Tento pojem bude vysvětlen později, protože vše se sebou souvisí a později bude tato souvislost souviset s událostí člověka, který našel sám sebe. Nebudu tedy nic prozrazovat, jen řeknu to, že:

Kdo pomyslel na práci byl již bez práce, kdo ji neměl, toho se týkala, proč? Protože člověk koná tak, že právě to co nemá jej přitahuje nejvíce.

Národní ekonomie vychází z práce jako z vlastní duše výroby, a přesto nedává práci nic a soukromému vlastnictví vše. Proudhon učinil z tohoto rozporu závěr ve prospěch práce proti soukromému vlastnictví. My ale chápeme, že tento zdánlivý rozpor je rozpor odcizené práce se sebou samou a že národní ekonomie vyslovila jen zákony odcizené práce. Proto také chápeme, že mzda a soukromé vlastnictví jsou totožné: neboť tam, kde produkt, předmět práce sám práci odměňuje, je mzda jen nutný důsledek odcizení práce, tak jako se ostatně také ve mzdě jeví práce ne jako samoúčel, ale jako služebník mzdy.  (str.65)
Toto téma je velké a autor si v něm očividně vyžívá. Přesto vše se dá shrnout do jedné věty. Kde je práce, je i odměna. Ta odměna odpovídá tomu co člověk vykonal, tehdy pokud podmínky systému dovolí takovou odměnu nabídnout. Toť celé.

Zvýšení mzdy a rovnost odměny, jak je pojatá v zákoně (volně pochopena otázka str.66)

Tato otázka je nadmíru důležitá. K jejímu pochopení je nutný uvést příklad:

Kdo je i kdo není? Je to člověk snad? Takto se častují lidé nevěřící, přesto bdící, a nyní k otázce.

Celá otázka je jednoduchá tím, že bude pochopena ve své podstatě. Celá podstata tkví v tom, že rovnost odměny je dána zákonem. Tento zákon říká toto:

Kdo jedná v práci i v soukromí jako by jednal se mnou, bude jako já.

Takto zní zákon stvoření a takto zní i zákon odměny. Lidé však chtící víc nebudou spokojeni. Co je však příčinou tohoto stavu, budou se ptát? Odpověď je taková to:

Nehledám proto abych našel, ale abych mohl žít jako ten, kdo je i není. Protože jen tímto dodám stvoření onu korunu, která mu chybí.

Celé toto pojednání má však pachuť otázek, které se stále opakují, kdy tazatel tedy Marx nebo Engels, nebyli schopni si na ně odpovědět. Nedokázali to ani v době, která byla tak revoluční a ta doba se opakuje. I dnešní doba je svým způsobem revoluční. A v čem je revoluční? Revoluční je v tom, že končící jeden systém, strhne k sobě většinu a ta většina bude v západním světě. Tito lidé tak oblaženi konzumem, že ani nepostřehnou, že něco končí, stále si budou myslet, že mohou stále víc chtít. Tito lidé se mýlí a nedokáže jim to nic vymluvit. Tato zaslepenost je tak veliká, že lidé se dokonce brání pravdě, jen aby nepoznali víc a ti co pravdu akceptovali stejně jako tahle skupina nedokáže být aktivní a udělat víc, než to co dělá a to je nic.

Myslím, že tohle téma bude se probírat několikrát, protože pasivita dnešních lidí je tak velká, jako za minulého režimu. Tito lidé nejsou ukolébáni tím, že mají jistoty, ale tím, že mohou vše. Je to obdobné a přeci jiné. To jiné znamená, že budou podporovat tento systém a nakonec padnou s ním. Jen krysy pomalu opouští loď v předtuše problému Evropy a Ameriky.
Děkuji Vám za pozornost.

Soukromé vlastnictví a práce (str.69)
Soukromé vlastnictví jsem taky probíral, přesto doplním.

Soukromým vlastnictvím budete poměřovat svět. Protože svět je tvořen z majetku ne těch co vlastní, ale těch co obhospodařují. Lidé jsou tak jako správci. To, že vlastní je pozlátko.

Lidé by měli vlastnit tímto způsobem:

Jeden díl bude o soukromém vlastnictví a druhý o společném vlastnictví.

Soukromé vlastnictví, je tvořeno tím, že člověk si řekne. Kdo jsem? Jsem-li člověk pak musím i vlastnit, přeci, ne?

Takto vzniká soukromé vlastnictví, přitom lidé si neuvědomují, že soukromé vlastnictví omezuje člověka a zároveň ho přenáší přes nejistotu doby. Jak tedy dál? Dalo by se říci. Stvořte systém lidský, který bude dávat lidem to co jim náleží a lidé nebudou mít potřebu něco vlastnit. Lidé se bojí budoucnosti a to jim dává do rukou zbraň v podobě soukromého vlastnictví. Tato zbraň je účinná proti bídě, což připouštím, ale to, že tomu tak je tím, že lidé nemají systém, který by jim nabídl ono lidství, které v nich dříme.

Jak udělat lidský systém lidštější? Dalo by se říci jedno. Kdo bude konat, bude na výši pokud dojde ke stvořiteli. Kdo jej nenalezne, ten nebude vysoký ani nízký, ale bude ničím v porovnání s tím, kdo jej našel. Takový je to rozdíl.

Na druhou stranu být se stvořitelem není pro každého. Jen člověk pevný a jistý si svých schopností dokáže nabídnout stvořiteli to nejcennější co má a tím je duše, která hledá a to tak, že najde vždy to co je potřeba.

Tato duše je jak z jiného světa a lidé to tuší  a proto nechtějí a dost často nemohou dát všemu co je zapotřebí. Tito lidé jsou nutný proto, aby systém fungoval. Nejde se zlobit, že kvůli takovým lidem je systém tak nízký. Je to znamení doby, které musí být projeveno a lidé nechtící se účastnit se stvoření budou odhaleni. Nikdo nebude skryt, každý přinese to co vydobyl svým životem.

Druhý případ je společné vlastnictví. Tento případ je daný tím, že člověk nechce vlastnit věci přímo, ale je rád, že je na vlastnění víc lidí. Tohle se týká hodně věcí a protože ne každý člověk ví co obnáší vlastnictví, může být pro něj i jistá mezistanice mezi tím, aby si dodal odvahu.

Co je podstatou společného vlastnictví? Podstatou je to, že vlastnit jeden může vše a stejně tak všichni mohou vlastnit vše. To vše, je to o čem promluvím.

Na konci věků dojde k paradoxní situaci, nikdo nebude chtít nic vlastnit. Proč tomu tak bude? Bude tomu tak proto, že vlastnictví bude spojeno s takovými restrikcemi, že nebude nikoho, kdo by vlastnil. Jen vláda a nadnárodní podniky budou majiteli. Takový stav nám pomalu připravují. Co říci k tomu všemu? Lidé probuďte se, dokud je čas. Společné vlastnictví je mantra majetku, ale to že nikdo nic nevlastní neznamená, že všichni budou mít vše. Tohle je chiméra, že jsem jako otrok a otrokem budu i skutečně. Proto Vám říkám toto:

Jednání končí tím, že lidé pochopí, co je důvodem vlastnění a není to potřeba vlastnit, ale překonat obtíže v ekonomice, kdy vlastnit je jako odkazovat a tedy sdílet. Tohle sdílení má charakter lidství i Božství, které koná ze sebe. Pro chtějte víc než můžete, dejte vlastnictví to co mu chybí., Dejte mu poznání společného vlastnictví, kdy ne Já a Ty Pán, ale všichni máme jako jeden. Takové poznání udělá společnost nakonec sama, ale může to trvat dalších x století, proto jednejte takto již dnes, protože jen tímto, se posouváme v čase a tím naplňujeme poznání vlastnictví i Božství v nás.

Děkuji Vám za pozornost.

II. Soukromé vlastnictví a práce (str.69)
Soukromé vlastnictví je poznatek doby a poznatek doby říká, kdo jde ten musí i vlastnit. Jak je to doopravdy? Doopravdy je to tak, že vlastnění je jako závazek duše, tak to aspoň duše chápe. Proto ne každý chce vlastnit. Takové duše co nechtějí vlastnit, přesto chtějí být lidmi potřebuje společnost taky. To taky znamená, že jen tím, že poznáme obě skupiny poznáme více. Nejde aby všichni vlastnili a přesto to jde. Nejde nic nevlastnit a přesto to jde. Takovými úvahami se budeme zabývat podrobněji.

První úvaha bude o majetku, který vlastním

Majetek je něčím, co mi dává odvahu a sílu, řekl by muž a žena by připodotkla, že majetek je jako seslaný z nebe, aby naplnila život láskou. Majetek má vícero funkcí a nebuduje se jen na zemi, ale i na nebi. Kdo jak spravuje majetek, takovou sílu přenáší do nebe a dává všemu co si zaslouží.

Nyní odbočím. Co je to majetek?

Majetek je poznatek, že vlastnit znamená mít, ale co znamená mít? Mít je jako nemít a přeci vlastnit. Jak to myslím? Myslím to tak, že majetek nechce dát nic zadarmo, ale vyžaduje péči a snahu. Nejde jednoduše říci tady mě máš a užívej si. Takové poslání majetku není. Poslání majetku je takové, že buduje další světy, i když se to nezdá, buduje to co není vidět. Je to složité téma, přesto jej rozeberu.

Na dlouhou dobu byl majetek jediná droga pro člověka. Kdo vlastnil, ten miloval. Přesto se někde něco zvrtlo a majetkem začal člověk poměřovat svět. Kdo prý vlastní, ten miluje víc a podobné hlouposti. Tyto hlouposti sdělovali lidem jediné, zadlužte se, oddejte se majetku jako jediné droze.

Celé to tu zavání drogami, přesto na vysvětlenou co je to majetek uvedu, co je to fyzická realita, která s majetkem hodně souvisí.

Fyzická realita je nepoznaná, je to poznatek tak hluboký, že člověk pro poznání hmoty udělá cokoliv, přesto co je to hmota? Hmota je výdobytek Boha, že vše má smysl a dělá věci krásnější tím, že jej uskuteční jako hmotu. Hmota tedy je, ale žije? Ano žije, je to sice neuvěřitelné, ale každá hmotná věc žije a to tak, že atomy a jiné částice rotují podle svých drah a to tak, že oživuje danou věc. Nejde se tedy dívat na věc jinak, než že vše žije. Tento život je základní, na který je postaven vyšší život a lidé tento systém stále nechápou, přesto tuší, co za ním stojí.

Děkuji vám za pozornost a přeji vám hodně poznání.

Prací se rozumí to, že chápu hmotu, takto by se dalo utvořit celé téma práce.

Přesto to nedává odpověď na otázku co je příčinou práce, když práce by mohla být jen ta vykonaná pro mne samého, přeci ne? Mohl a nemohla. Člověk je takový tvor, že se rád dělí o výdobytky toho co dokáže. Lidská povaha je taková, že sděluje světu co dokázala a dokáže toho opravdu hodně.
Co říci závěrem, nehleďte na práci jako nějakou spásu. Práce sice osvobozuje ducha, ale to musí být práce jako zábava a ne otročina. To co vás baví, vás osvobozuje a to co vás nebaví a nemáte k tomu vztah Vás spoutává.