Proč se děti těší do školy a pak už ne?

Většina šestiletých dětí vám potvrdí, že se do první třídy těší. Na spolužáky, paní učitelku a taky na spoustu nových věcí, které tam na ně čekají. Děti jsou od přírody zvídavé, chtějí se učit novým věcem. V předškolním věku často opakovaná otázka „proč?“ je toho jasným důkazem.

Děti v první třídě se do školy většinou těší.

Tato přirozená dětská zvídavost se však začne pomalu vytrácet. Kupodivu právě v šesti letech. Čím to je? Faktorů je jistě více, troufám si však tvrdit, že hrobník dětské zvídavosti je z velké části škola.

            Dnešní mládež nic nezajímá, slýchávám kolem sebe často. Myslím, že tomu tak není. Mládež jen nezajímá, co zajímá dospělé a naopak. A pravidla hry ve škole určujeme my, dospělí, pak se ale nemůžeme divit, že učitelé před sebou vidí celý den jen znuděné obličeje.

            Jsem přesvědčen, že mladé lidi jde získat i pro někdy náročnou školní látku. Zásadní je třeba dětem a studentům sdělit, proč se mají to a to učit. Jak málo ale učitelé pracují s tímto prvkem motivace ve svých hodinách! Je to jako, kdyby vám někdo nařídil přeházet hromadu písku z jedné strany na druhou a odmítal vám říct důvod. Možná by vás i považoval za drzého člověka. Jak byste reagovali? Nedělali byste nic, možná byste činnost jen předstírali, pokud byste se nemohli vzepřít, tak byste tuto práci udělali zlostně a pokud možno co nejrychleji. Na kvalitě provedené práce by vám určitě nezáleželo, o nějaké radosti z práce nelze ani mluvit.

            A přesně v této situaci jsou žáci a studenti, kteří se učí něco a neví proč. Bohužel to často neví ani učitel, je to prostě v učebním plánu a basta.

            Studenty lze získat i tím, že řešení problému hledají sami. Třeba při skupinové práci. Učitel vypráví příběh, žáci pak mohou přemýšlet, jak dopadne, jak by se třeba zachovali oni sami. Při hodině mateřského jazyka lze více pracovat s texty, které jsou studentům blízké, diskutovat o nich… Místo klasiky, kdy učitel studentům nadiktuje jméno autora, jeho díla, přečte se rychle krátká ukázka a jede se dál, protože „nestíháme“.

            Proboha co nestíháme? Učební plán? A není lepší probrat něco pořádně, aby to studenti zažili, vstřebali? Aby nešlo jen o „biflování“ něčeho, co stejně krátce po písemce zapomenu?

            Škola se stala skanzenem, je odtržená od reality, spoustu věcí se dělá prostě proto, že se to tak dělalo vždy. Mohli bychom dlouze psát o (ne)využívání informačních technologií, které jsou součástí našeho běžného života. Ve škole žáky ale pořád moříme se sešitem a propiskou.

            Škola se musí radikálně změnit, současný stav je podle mě těžko udržitelný. Každá reforma musí začít u učitelů. Pedagog má v ruce klíč od dětské duše. Hezké vybavení, počítače, kvalitní plán mu může pomoci, přesto ale základ úspěchu tkví v jeho osobě. Proč se to ale nedaří? Proč učitelé nemají motivaci ty věci měnit? Proč se nezajímají o nové didaktické trendy?

Možná stačí pohled na jejich výplatní pásku. Kvůli penězům mnoho schopných lidí odejde, ostatní pak pracují „do výše svého platu“. Opravdu nadšených a kvalitních učitelů jsem potkal za svou praxi málo, přesto si jich velice cením. Bohužel si je necení náš stát. Ministr Chládek se zabývá nesmysly, třeba naposledy tím, co všechno zakáže dětem jíst ve školách. Místo toho by si měl začít vážit učitelů a platební páska by o tom měla vypovídat. Bez toho je každá reforma shora marná. Potřebujeme nalákat do školství schopné lidi, těch nadšených, kteří to budou dělat, i když dostanou mizerné peníze, je samozřejmě málo.

A tak přeji všem dětem k prvnímu školnímu dni, aby se jim ve škole líbilo. Aby potkaly učitele, kteří je budou motivovat, kteří jim vytvoří příjemnou atmosféru a kteří je samozřejmě něco naučí. Něco, co se hodí do života, nejen do testu. Učitelům pak přeji, aby si konečně politici uvědomili, včetně ministra školství, jak podhodnocené je učitelské povolání. Sobě pak přeji, abych další školní rok pracoval pro své žáky naplno. Aby mě výplata nenaštvala natolik, že bych pracoval „jen do výše svého platu“.