Výsledek referenda ve Velké Británii ukázal nárůst negativního vztahu občanů k EU, zejména ke snaze o stále hlubší politickou integraci v rámci Evropské unie po přijetí Evropské ústavy ve formě Lisabonské smlouvy.
Z druhé strany,
odchod Velké Británie z EU je pro Německo vítaným krokem, který při politické slabosti Francie, otevírá Německu volnou cestu k naprostému ovládnutí celé Evropské unie. Otevírá se možnost vzniku Evropského super státu, ve kterém bude rozhodující a vůdčí roli hrát Německo. O tom, že již dnes hraje Německo v EU rozhodující roli není pochyb, ale bez Velké Británie to bude mnohem výraznější. Velká Británie se svými výjimkami a výhradami pouze překážela v Německem ovládané Evropě.
Nelze si nepovšimnout,
že následně po schválení Brexitu referendem občanů ve Velké Británii, aktivovalo Německo poradu ministrů zahraničí zdravého jádra šesti zakládajících členských států EU v Berlíně (Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko) které projednávalo Německo - Francouzský návrh řešící budoucnost EU a pokračování projektu stále užšího spojení Evropských národů. Centralizace směřuje zcela jistě k povinnému přijetí EURO, k přerozdělení uprchlíků do všech členských států EU, k jednotné zahraniční politice řízené z Bruselu, k jednotné daňové politice, podřízenosti k Evropské centrální bance ECB i k potlačení kritiky EU v jednotlivých státech EU a můžeme pouze doufat, že i po vystoupení Velké Británie, zůstane Anglický jazyk nadále oficiální jazykem EU. O tom, že EU je již dnes fragmentována do různých skupin států, dle jejich zájmů, není pochyb.
Těžko přehlédnout skutečnost,
že Velká Británie dosud nepodala formální rozhodnutí vlády Velké Británie o vystoupení z EU dle článku 50 Lisabonské smlouvy. Přesto splašení lídři EU již svolávají summity, či jednání předsedů vlád bez účasti Velké Británie a zcela nesmyslně odmítají jakékoliv jednání o budoucích vztazích mezi EU a Velkou Británii. Právě toto stanovisko EU může podstatně oddálit termín formálního rozhodnutí vlády Velké Británie o vystoupení z EU a ponechání EU v jí kritizované nejistotě, než se najde budoucí přijatelné řešení pro obě strany. Volání Donalda Tuska po urychleném vystoupení Velké Británie z EU se tak míjí s realitou.
Nelze než uvítat
drzé prohlášení presidenta ČR Miloše Zemana, který právě v této době podpořil možnost vyhlášení referenda občanů o vystoupení ČR z EU. To nelze brát jinak, než jako tlak na rozhodování o budoucnosti EU a ujištění EU, že i Česká republika je nespokojena s dosavadním rozhodováním v rámci EU. Premiér Bohuslav Sobotka a někteří další politici referendum k této otázce zamítli, jako správní demokraté s tím, že je nebezpečné a s tím, že rozhodovat mají politici. Lze předpokládat, že jim občané ve volbách připomenou, co je základem demokracie. Mohli to pochopit na příkladu postupu demokratické Velké Británie. Pokud ovšem premiér Sobotka spolu s V 4 prosadí změnu Lisabonské smlouvy tak, aby přehlasování států při jednání Evropské rady nebylo možné a aby rozhodující roli v rámci EU měla Evropská rada s představiteli všech států EU, zaslouží si výrazné uznání. Zajištění vnější hranice států EU s pomocí NATO by mělo být samozřejmostí, jinak členství Evropských států v NATO ztrácí podstatnou část svého účelu.
Můžeme pouze doufat,
že kohezní politika v rámci EU dostane nový impuls, který bude postupně, ale trvale vyrovnávat životní úroveň a hospodářské podmínky v jednotlivých státech EU a že pro zaostávající země budou upraveny podmínky pro jejich vlastní podporu hospodářské výkonnosti, aby se zabránilo zbytečné vnitřní ekonomické migraci, že konečně změníme směr neustálého růstu zadlužení České republiky s tím, že rovněž odvrátíme dlouhodobý trend stárnutí a vymírání našeho národa tak, aby naši potomci se nemuseli povinně učit Německý jazyk, jako za starých časů a
že Český jazyk zůstane i v budoucnosti oficiálním jazykem v rámci EU.
