U poslanců a senátorů to není tak jisté. Jsou to zvolení zástupci rozličných profesí, kteří mohou rozhodnout chybně, ať úmyslně, či neúmyslně, nebo pod vlivem svých politických stran. Ale Ústavní soud ČR je institucí, kde mají působit nejlepší právní odborníci naší republiky.
U posuzování mezinárodních smluv ze zcela prostého rozumového chápání, by tito ústavní soudci měli posoudit nejen soulad s Ústavou ČR, ale také vyhodnotit veškeré závazky a rizika, která z přijetí mezinárodní smlouvy, pro naši republiku vyplývají. Je proto zcela nezbytné, aby Ústavní soud ČR plnil svoji úlohu naprosto precizně a svým rozhodnutím stanovil podmínky, za kterých lze mezinárodní smlouvu ratifikovat.
Nejsem právní odborník a řídím se pouze logikou. Přesto mě velmi překvapilo vyjádření předsedy Ústavního soudu ČR, který v souvislosti se zamítnutím dovolání Presidenta ČR se vyjádřil, že zamítnutí tohoto dovolání ve věci Lisabonské smlouvy, bylo účelovým rozhodnutím Ústavního soudu ČR, které bylo podepřeno tím, že nechtěli odepřít možnost dovolání dalším oprávněným.
Z tohoto vyplývá, že Ústavní soud se vůbec nezabýval posuzováním Lisabonské smlouvy jako celku, ani možnými souvisejícími riziky a to s odůvodněním předsedy Ústavního soudu ČR, že Lisabonská smlouva je velmi obsáhlý dokument, jehož prozkoumání by trvalo velmi dlouho. Skutečně nevím, zda Ústavní soud ČR plní dostatečně svoji ústavní roli a chrání naši republiku, před možnými riziky z mezinárodních smluv.
Nelze pominout vyplývající skutečnost, že při rozhodování v Senátu ČR o schválení Lisabonské smlouvy, používali účelové rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které nezahrnovalo celkové posouzení Lisabonské smlouvy, někteří senátoři, jako argument pro schválení Lisabonské smlouvy. Jak tedy lze hodnotit rozhodnutí Senátu ČR, které bylo ovlivněno účelovým rozhodnutím Ústavního soudu ČR, kteří někteří senátoři považovali za plnohodnotné pozitivní zhodnocení Lisabonské smlouvy Ústavním soudem ČR ?
Německý ústavní soud stanovil, jaké zákony musí být před ratifikací Lisabonské smlouvy přijaty. Poláci si zajistili potřebnou právní výjimku už při podpisu smlouvy v Lisabonu. Češi pouze dodatečné omezení v předávání pravomocí, což není plnohodnotné opatření vylučující rizika vyplývající z ratifikace Lisabonské smlouvy jako celku.
Nemělo by proto dojít pouze k účelovému rozhodování Ústavního soudu vedoucí k zamítnutí dovolání senátorů, nebo k vyhlášení, že Lisabonská smlouva je v souladu s Ústavou ČR, či, že není v souladu s Ústavou ČR.
Je pravděpodobně nezbytné, aby Ústavní soud ČR plnil svoji úlohu naprosto precizně a vyloučil veškerá rizika vyplývající z ratifikace Lisabonské smlouvy.
Ústavní soud může svým rozhodnutím plně doporučit ratifikaci Lisabonské smlouvy bez námitek, nebo může svým rozhodnutím doporučit politikům, aby před ratifikací Lisabonské smlouvy zajistili vyjednání obdobných právních výjimek, jako má Polsko, či také doporučit přijetí obdobných zákonů jako v Německu. Může také svým rozhodnutím, s ohledem na závažnost ratifikace Lisabonské smlouvy doporučit přijetí jednorázového referenda občanů k přijetí Lisabonské smlouvy a to zejména pokud nebude schopen jednoznačně zajistit plné a celkové právní posouzení Lisabonské smlouvy s vyloučením rizik, což jak vyplývá z vyjádření předsedy Ústavního soudu ČR dosud nezajistil.
Jsme malá země EU s omezeným vlivem na politiku EU. Proto musíme být preciznější a opatrnější v ochraně zájmů naší republiky. Nelze akceptovat jakýkoliv nátlak na urychlení rozhodování Ústavního soudu ČR. Tato skutečnost by neměla ovlivnit řádné a precizní posouzení Lisabonské smlouvy Ústavním soudem ČR.Ústavní soud ČR se nadále nemůže vyhýbat řádnému celkovému posouzení Lisabonské smlouvy.
Předpokládám, že je nutné dojednat výjimku týkající se řešení právních vztahů s církvemi, kde se dá logicky předpokládat, že se církve obrátí na Evropský soudní dvůr ohledně finančního vypořádání s církvemi a ohledně Svatovítského chrámu, který chce církev získat do svého vlastnictví. Rovněž je nutné stejně, jako Polsko, vyjednat právní výjimku týkající se rozhodování v oblasti lidských práv, kde jde o nároky odsunutých Němců, či Rakušanů po skončení války. Také, v oblasti restitucí je nutné zajistit nepřekročení roku 1948. V těchto základních historických otázkách by mělo být zcela jasno, ještě před ratifikací Lisabonské smlouvy a ústavní soudci, by měli postupovat s plnou odpovědností. Předpokládám, že jakékoliv urychlené rozhodování Ústavního soudu ČR, které bude postrádat plnohodnotné posouzení Lisabonské smlouvy s vyloučením možných rizik, nebude v naší společnosti přijato pozitivně.
President ČR, zatím postupuje ve věci Lisabonské smlouvy naprosto kontinuálně s plnou odpovědností, na rozdíl od některých jiných politiků. Je obtížné akceptovat nesmyslnou kritiku na jeho dosavadní postup, týkající se ratifikace Lisabonské smlouvy.
