Ráno. /fejeton/

Každý si ráno, dřív nebo později, stoupne před zrcadlo, ať už z důvodu ujištění ve své dokonalosti, či jen z důvodu úpravy svého zevnějšku. Ne však já!

Já jsem s tímto rituálem navždy skončil. Nejsem masochista! A také jsem usoudil, že v mém případě to nemá cenu, už. Jsem vlasuprostý a ani pánské ochlupení tváře není u mne nic výrazného, čímž jsem vlastně in, nebo dokonce i cool. Vždyť tzv. dvoudenní strniště je dnes v kurzu a já mám na tváři dvoudenní vous i po čtrnácti dnech.

Ale hlavně nechci si kazit den hned po ránu pohledem na nějakého zombího. Jsem potom celý den vyplašený jako vyoraná myš, postrádám sebedůvěru a dnes tolik potřebný optimismus, vyhýbám se ženám a domovu důchodců.

Ovšem poslední dobou se potácím v nejistotě, protože si nejsem jist, jestli tahle moje ranní zarputilost má ještě své opodstatnění. A nejistota přeci dokáže zdeptat větší kapacity, než jsem já.

Tady musím přiznat, že jsem, jako konečně každý muž, ješitný a ve své samolibosti očekávám od svého okolí jakousi toleranci a ohleduplnost. A nezáleží na tom, jestli se bude jednat o upřímnost, nebo jen o projev slušného vychování, pokud tedy ještě dneska něco takového vůbec existuje.

Ale přicházejí i okamžiky, kdy opravdu nevím, co si mám myslet. Třeba, když mi spolupracovnice sdělí, že ještě pořád vypadám dobře. Je to obdiv, nebo jen chlácholení, či snad dokonce milosrdná lež? Ví vůbec, kolik je mi let? Jestliže ne, neznamená to potom, že je mi podle ní třeba osmdesát – a jestliže ano, nemá pak představu, že lidi v mém věku jsou už zbědovalí staříci?! Kdo se v tom má, proboha, vyznat!

A navíc se mi potřebného uznání nedostává ani ve vlastní rodině, což je to nejhorší! Děti nejsou asi zrovna moc dobře vychovány a manželka je na mně jako na cizího. No považte, děti mi říkají dědo a ona dědku!

Je to hrozné co? Je! Docházím k závěru, že už mám asi po ptákách! Žádný frajer, ale dědek!

No není to k na…………??