Spojenci na severu jsou hrozbou. Privatizace veřejné moci skutečně může nastat. S privatizací je to tak trochu jako s krádeží, ostatně ne náhodou se začalo slovo privatizovat používat v nadsázce a neoprávněně jako synonymum za slovo krádež.
Spojenci na severu jsou hrozbou. Privatizace veřejné moci skutečně může nastat
S privatizací je to tak trochu jako s krádeží, ostatně ne náhodou se začalo slovo privatizovat používat v nadsázce a neoprávněně jako synonymum za slovo krádež. V následujících řádcích se chci nad souvislostmi obou pojmů zamyslet z hlediska jejich míry.
Proč je nezřídka problémem malá krádež a krádež velká nikoliv? Určitě proto, že se dá lépe „uchopit“ při hledání vhodných slov, jimiž takovou událost popisujeme. Když někdo vezme pytel cementu, který mu nepatří, hned máme ukázkový příklad krádeže na světě. Stejné to bude s peněženkou, s mobilem, s autem. Krádež vnímáme tak, že po takovémto činu v první řadě někde něco chybí.
Proto máme problém s výkladem velké krádeže. Kdosi vytuneluje bankovní účet, ale my tu díru na první pohled nevidíme. Jiný se zmocní celé továrny, přestože mu podle práva patří jen její část, ale továrna stojí na svém místě a dlouho o té krádeži žádné průvodní jevy nevypovídají.
S privatizacemi je to ještě složitější. Tady už vůbec není žádný rozdíl, že něco vlastnil ještě včera stát, zatímco dneska už to patří soukromníkovi. Když pak privatizátor dělal takové třeba fabrice dlouhé roky ředitele, zůstal na stejné židli a firmu přejmenoval zdánlivě pouze kosmeticky, tak si zásadní změny nevšimnou ani ti, jichž se přímo týká. Hlavně ať mi na účet pravidelně chodí to, na čem jsme se před časem dohodli, vaše starosti bych chtěl mít, říká si zpravidla řadový zaměstnanec.
Byly doby, kdy toho bylo k zprivatizování mnoho, ale pouze hrstka vyvolených měla opravdu tak dobré informace. Dneska už je poněkud složitější volné statky najít, přestože jsou, ovšem skutečný zlatý důl je jinde. Tou komoditou vhodnou ke zprivatizování se stává samotný stát, země, republika, veřejná moc.
Jen zdánlivě to vypadá, že veřejnou moc zprivatizovat nelze. Za stát rozhodují také jenom lidé, kontrolní mechanismy těmto lidem výkon správy zatím ještě poněkud vymezují, ale to nemusí trvat věčně. V polostátních či státních firmách už je ta kontrola složitější, ale i to minimum začíná být nezřídka na obtíž. A kdože v těch kontrolních radách sedí. No v první řadě politici a exponenti nejsilnějších a nejvlivnějších stran. Bez ohledu na ideologii a stranickou legitimaci mají tito lidé úplně stejné zájmy.
Volby možná určí budoucí rozložení politických sil. Taková změna ale nemusí nutně přinést změnu vlivových a ekonomických sil, a o to tady jde v první řadě. Ukázkový příklad už řadu let nabízejí severní Čechy, kde mají vliv stále stejní pánové, že už člověk ani nepozná zda jsou z ODS či z ČSSD. Vrcholní představitelé těchto partají, ať už Petr Gandalovič či Jiří Paroubek, se občas tváří jakože by to chtěli řešit, často na sebe srší síru, jenže jim to znemožňují právě názoroví odpůrci. Ale řešení se zatím nikdy neobjevilo.
A protože příklady vždycky táhly, nebylo by překvapením, kdyby se severočeská praxe schovaná ve stínu jakéhosi předvolebního boje nenápadně rozšířila i v jiných regionů. Dneska zatím lidé z ČSSD a ODS mluví o tom, že velká koalice nepřichází po volbách v úvahu. Přitom ještě nebezpečnější hra na jakousi novou opoziční smlouvu, bez ohledu na název tohoto vládnoucího uspkupení, už dost možná začala. Pohádkám o tom, že jedni budou vládnout a druzí je kontrolovat, možná někteří z nás chtěli uvěřit ve druhé polovině minulé dekády. Dneska už by v takovémto modelu uspořádání společnosti cosi jako kontrola moci úplně vyšumělo.
Čili voliči, dej si pozor! Aby Tvůj hlas měl vůbec cenu! Nebo to bude jedno, koho volíš.
