Včerejší debata přinesla zajímavé statistiky ohledně pocitů, které v lidech vyvolává vládní krize a neustálé handrkování se o tom, jak budou vypadat klíčová ministerstva. Politická scéna v lidech nejčastěji probouzí stud, zklamání a naštvání. Lidé si navíc díky této krizi plně uvědomují, že nejsou pro politiky rozhodující lobbistickou skupinou. I když by jí měly být, a to je největší problém.
Korupce a úplatky jsou nástroje, které politiky nejvíce aktivizují k rozhodování. Nejméně pak politici řeší názory občanů, protože jim z toho nic nekápne. To jsou slova většiny lidí, se kterými se při své každodenní práci v politice setkávám. Pověst politiky zkrátka dosahuje svého dna a odpíchnutí z dvoumetrového bahenního nánosu bude nesmírně složité.
Jak mohou představitelé vládních stran občany na základě událostí posledních dní přesvědčit lidi o ušlechtilosti svých řešení? Nevím. Ovšem pokud se jim nepodaří obnovit důvěru, kterou do nich lidé ve volbách vložili, brzy jim to občan začne vracet i s úroky. Nespokojenost lidí s sebou přináší vždy výraznou radikalizaci názorů a snahu vzít řešení do svých rukou.
Jsem přesvědčený, že situace v České republice nedojde až tak daleko, jako při několika pražských defenestracích před stovkami let, ani nebude kopírovat dění v severní Africe ze začátku letošního roku. Přesto však s rostoucí sílou sociálních sítí v přímé úměře s rostoucí frustrací občana může současná situaci vyústit v revoluci, kterou nebudeme moci označovat za sametovou.
Vždyť ono to z té severní Afriky k nám není zas až tak daleko.
