Z fungování církve bychom si vzít příklad mohli. Ačkoliv je církev kritizovaná za svoje postoje a negativa, je tu přes dva tisíce let. A funguje.
Volba papeže patřila k nejsledovanějším tématům minulých dnů. K překvapení mnohých se podařilo zvolit papeže bez jasného favorita, bez koalic, lobbistů typů Šloufa a Dalíka a také v rekordně krátké době. Média i analytici se ihned pustili do hledání něčeho zajímavého či pikantního na tomto muži. Nedařilo se jim, a tak aspoň použili informaci o tom, že papeži Františkovi byla v mládí odoperována jedna plíce. Protože to nabízí spekulace, zda s jednou plící může takový úřad zvládnout.
Osobně vkládám do nového papeže naději. Už jeho první veřejné pozdravení ukázalo směr jeho cesty. To, že si vybral jméno František, tedy odkaz k chudobě, pokoře, je znamením, kam se církev vydá. A měli bychom se nechat inspirovat. Doba je pohnutá, ale za vše mohou lidé, kteří v ní žijí. Je to tedy na nás. Papež František může ukázat směr, ale bude na nás, zda to přijmeme a vydáme se tam.
Nemohu se nevyjádřit k rezignaci papeže Benedikta XVI. Ukázal celému světu, že ví, kdy má odejít, na rozdíl od jiných. Je to ukázka velkého člověka, který ví, kdy má dát prostor někomu jinému s více silami či s novým nábojem. I toto rozhodnutí, ač je neobvyklé a netradiční, může být inspirací pro nás a pro naše vedení.
