Verdikt Ústavního soudu a co s tím dál

Jako by nestačilo, že se stát potýká s krizí, notabene s vlastním deficitním rozpočtem. A do toho přijde rozhodnutí Ústavního soudu. Co s tím?

To je potřeba si objasnit. Zatím to, co ÚS prohlásil, všichni berou jako hotovou věc, se kterou se budou muset politické kruhy popasovat. Z dosavadních poznatků jsou na  rozhodnutí ÚS rozporuplné reakce, které odrážejí s tím související problematiku. Ta spočívá jak  v obsahu, tj. zabezpečení a realizaci financování, tak ve vypořádání se s otázkou solidarity a spravedlnosti. Jak se ukazuje, všichni či všechny zainteresované strany se touto otázkou již zabývají. Názory jsou různé, přístupy  a řešení rovněž. Jedná se v podstatě o složité dilema, jehož vyřešení má několik možností. Jedním z klíčových momentů, kromě zmíněných financi, zde hraje roli i solidarita, stejně jako neméně  pozornosti zasluhující si spravedlnost.

Solidarita, jak všeobecně známo, je většinou politických stran a politiků samotných, zneuznávaným pojmem. Je to logické, jde o peníze, o peníze jejich, o peníze nemalé.V takovém případě jde solidarita stranou a když jde o ni řeč, zůstane jen u řeči. Příjmy politiků již dříve a zvláště pak v době dnešní krize, se výrazně liší od příjmů téměř dvou třetin  zaměstnaných. Kde jinde, než mezi běžnými občany lze pozorovat antisolidaritu politiků, když jejich mzdy či platy se „solidárně“ shodují asi tak z jedné pětiny z příjmy politiků a poslanců. Tato skutečnost zřejmě nebude ze strany politiků akceptovatelná k zachování nějaké  kontinuity solidárnosti, spíše hlavním problémem či zakopaným psem bude otázka spravedlnosti. Ovšem ani zde není jejich pozice jednoduchá, protože pojem spravedlnosti není v politických kruzích a  byznysu příliš oblíbený, protože i na spravedlnost mají rozdílné pohledy a stanoviska zvláště, že i v tomto případě jde zase o peníze. Nelze proto vyloučit, že v rámci nějakého řešení budou politici „bojovat“ se dvěma medvědy.

Solidaritu někteří politici dnes prezentují jako pragmatickou součást předvolebního boje při získávání hlasů k dosažení nejlepších výsledků. Jejich osobní zájmy ale nepřekročí práh humánní stránky nutné solidarity. Lze se proto s největší pravděpodobností domnívat, že budou hledat kompromis mezi solidaritou a finančními možnostmi státu. Což už samo o sobě dává tušit výsledek, že vlk se nažere a koza zůstane „skoro“ celá. Jen brzy pojde.

Spravedlnost, domnívám se, bude upozaděna přesto, že její význam a role je i přes negaci s nespravedlností potřebou každé komunity, každé skupiny, každého jednotlivce. Každé takové seskupení, nebo i jednotlivec, mají své úhly pohledu na spravedlnost. Míru spravedlnosti není schopna (ve složitějších případech) nejen posoudit, ale i přiznat jedna či druhá strana právě z rozdílného pohledu na relevantnost reálné spravedlnosti.  V těchto případech  zpravidla rozhoduje soud. V našem případě soud již rozhodl, bohužel na základě individuálního případu ve věci, která má mimořádný dopad na většinu společnosti. Otázkou zůstává, zda takové svérázné rozhodnutí je opodstatněné a plnohodnotné vzhledem k (ne)předpokládaným komplikacím a možnostem jeho realizace v současném stavu ekonomiky státu, stejně jako v dopadu na občanskou veřejnost, které se to dotkne nejen finančně, ale i morálně.

Přesto, že by solidarita a spravedlnost měla jít ruku v ruce coby krédo sociálního státu, v tomto případě dojde zcela jistě ke střetu zájmů. Na jedné straně to bude (když nic jiného) stát a jeho finance, na druhé straně pocit nesmírné křivdy většiny lidí ve společnosti, kteří na „spravedlnost“ jedněch doplatí nespravedlností druhých. Nejhorší na tom může být fakt, že  dopad nespravedlnosti může hraničit, v některých případech, až s existenčními možnostmi (nezaměstnaní, sociálně slabí apod.) a snížením životních standardů jednotlivců, což bude na straně druhé vykoupeno nadměrným, až „snobským“ životním standardem několika málo vyvolených.

Nevím, jak úspěšně tomu čelit, úvaha nepřistoupit na takové stanovisko ÚS je asi nereálná, zbývá jen možnost stanovisko přijmout s vyhlídkou tvrdého vyjednávání v dosažení kompromisu. Ani ne tak z morálního pohledu na solidaritu a spravedlnost, jako s respektováním faktu, že stát, potažmo vláda, nemá pro uspokojivé řešení ze strany ÚS dostatek financí, zvláště v době, kdy jsou hledány cesty a možnosti úspor a omezení ve výdajích státu. Až se nabízí podezření, že takovýto verdikt ÚS byl když ne záměrný, tak zcela jistě neuvážený, když byl předložen státu v krajně nevhodnou dobu. To komplikuje racionálního uvažování, resp. řešení, neboť do většiny společnosti to vnese na jedné straně pocit nestřídmosti, nepřejnosti, sebestřednosti a lakoty těch údajně  „poškozovaných“, zatímco jiní, ti na druhém břehu, mohou následně  trpět pocity právě opačnými - výrazně negativistickými a poškozujícími.

Meritum věci celé této záležitosti však spočívá ve „spravedlivém“ ocenění práce (v daném případě soudců) a z toho vyplývající výpočet výše důchodu jako odměna za celoživotní práci. Výpočet, který by v takovém případě postrádal (měl by být vyloučen) aspekt solidárnosti a sociálního cítění. Lidově řečeno: upřednostnit sobeckost vůči těm „méně schopným“ , vůči těm, co „se měli lépe učit“, měli lépe využívat analpismus, nebát se a krást, podvádět, nehledět nalevo ani napravo, morálka sem, morálka tam. Vždyť oni (ti „lepší“) přece nemohou být trestáni za „svoji úspěšnost“ tím, že za léta „dřiny“ by měli mít jen o nepatrně více, než obyčejná „socka“. Nalijme si však čistého vína: řada těch, kteří se cítí být takto poškozenými, jsou odchovanci bývalého, tzn. totalitního komunistického režimu. Tito lidé se dnes domáhají spravedlnosti od státu v době, kdy je ve finančním srabu, který jim za vzdělání, získané v dobách komunistického režimu, u mnohých zajisté i činnost v  komunistické nomenklatuře,  velkoryse umožnil vykonávat vysoké a dobře placené posty. A už nemluvě o skutečnosti že justice nepožívá zrovna tu  nejlepší pověst, kdy její výsledky jsou mnohdy diskutabilní, problematické, neřku-li podezřelé či zametené pod koberec. Příklady není nutno uvádět. Je všeobecně známo, že soudy „nestíhají“, že jsou zavaleny spisy staré několik let, že nestrannost soudů je krajně zpochybňována, že vliv negativních jevů ve společnosti, tj. korupce, loobing, osobní vazby a konexe na politiku a politiky je věc veřejná. To jsou ty státem nedoceněné „zásluhy“, to jsou ty prvky křivd a nespravedlnosti, na které „chudáci“ soudci ( jistě to bude brzy platit i pro mnohou další „tvrdě pracující“ inteligenci a podnikatele) doplácí. Těm „nedoceněným“ či poškozeným uniká realita, ve které žijí a pracují.. Že totiž hodnoty státu nevytvářejí oni, ale právě ti opravdu pracující, ty opovrhované „socky“, které mají usraných patnáct tisíc, někdy ani to ne a kteří se pak v důchodu musí smířit s nějakými desetitisíci. A nikdo nezohledňuje jejich životní standard, naopak, musí se uskrovnit a ještě jsou nařčeni s vyžírání národa. Mohou něco podobného o sobě prohlásit soudci? Neměli či nemají snad za svou práci víc jak dobře (ve srovnání se „sockama“) zaplaceno? Oni si snad nemohli soukromě šetřit na léta, až budou v důchodu, zatímco těm podstatně chudším se to vytýká, že si šetřit měli? A dnes se po nich chce, aby si na důchod, kromě toho, co odvádí státu, ještě šetřili soukromě (čemuž, půjde-li to tak dál, nebude zřejmě vyhnutí)!

Poznamenávám, že vůbec nejde o závist. Získali vzdělání, postavení, dobře placenou práci. Nic proti tomu, ale jde také o morální aspekt a vztah k ostatním, solidární cítění k méně bohatým  či méně movitým. Všichni či většina lidí nemohou být soudci, stejně jako nemohou být všichni doktoři, inženýři, zpěváci apod. Existovat musí také popeláři, hajzlbáby, pomocné síly, kopáči, dřevorubci a řada jiných, bez kterých se ani soudci neobejdou. Samozřejmě že nemohou mít platy soudců, ale soudci nemusí mít pětinásobek platu jejich platu a (minimálně) trojnásobek jejich důchodu. Jde především o  reálný pohled na lidskou či člověčí existenci s pocitem sounáležitosti, notabene solidárnosti. Nemohu se zbavit dojmu, že případnou existencí těchto i v důchodu finančně dobře zajištěných lidí se vytvoří elita (nikoliv národa), která své veškeré dědictví, jedno zda movité či nemovité, předá svým potomkům, kterým  tak bude umožněn  snadný vstup do dalších elitních společenských kruhů a vrstev jen z titulu majetku, někdy snad i jména. Vlastní přičinění pak zde nemusí hrát žádnou, případně jen zcela podřadnou roli. Mám tím na mysli vznik třídy-kasty, která si bude osobovat právo na moc nebo i vládnutí. Protože peníze jim tuto roli umožní. A to je špatné. Jestliže se dnes tzv. „úspěšní“ podnikatelé ohražují proti  zvyšováním daní, že jsou tím údajně trestání za své úspěchy (což je dost široký, málo vypovídající  pojem na to, jak zdůvodnit nabytí majetku), je otázka, jak budou zdůvodňovat své „úspěchy“ potomci bohatých a majetných rodičů, kteří svou elitní existenci budou mít založenu na dědictví typu „kurvahošigutentag“. To nezmiňuji lidi na úrovni multi či bilionářů, kteří své bohatství nejsou schopni využít ve svém reálném, ba ani posmrtném čase svými potomky na staletí dopředu. Co z nich majetek a bohatství udělá za několik let, si netroufám odhadnout.

Mělo-li by být učiněno spravedlnosti (záměrně pomíjím solidárnosti) zadost, neumím si představit výši důchodu za svou celoživotní práci např. u pana Bakaly, Kellnera, Romana a jim podobným. Ale stejně tak si nedovedu představit důchod  pana Rychetského a jiných pomazaných hlav (nejen) v soudcovských talárech. Rozhodně nepřijímám a odmítám případnou snahu na srovnání s některými západními zeměmi, kde údajně soudci dostávají důchody ve výši od 50 do 75% svého bývalého platu. Jsou totiž i jiné příměry, které bychom rádi uplatňovali u nás, ale ty by nebyly přijatelné zase jiným. Vše je poplatné té zemi, kde se to odehrává. Nelze srovnávat nesrovnatelné, je toho mnoho a není to ani reálné. Každý stát má své specifika, někde k lepšímu, jinde k horšímu. Ale není možné, abychom některé věci brali jako příklad v době a situaci, kdy na to nemáme, notabene, kdy ani u soudců není vše tak čisté, jak by se žádalo. Třeba už jen proto, že jsou představiteli "spravedlnosti".