Léčba ekonomiky drilem.

Jakkoliv toho už bylo dost napsáno nedá mi, abych se znovu nezaobíral skutečnostmi, kterými nás, občany, každý den častuje naše milovaná vláda. Jak jinak, pro naše "budoucí" blaho!

Ministr financí Kalousek se jen tak snadno svých kontroverzních rozhodnutí  nevzdává, naopak, přes mnoho nesouhlasu, odporu, připomínek a kritiky i nadále řádí jako tajfun. Co je však na jeho počínání zarážející, je ta sebevědomá jistota, že to co dělá, dělá dobře, že jestliže řekne, že to bude mít dobrý výsledek, že se ten výsledek skutečně dostaví atd. Potažmo totéž platí o celé vládě, v čele s předsedou Nečasem. Chápu, že jak vláda, tak samotní ministři, tedy i ministr Kalousek, mají týmy  poradců, kteří takříkajíc tvoří podněty pro úkoly, stanovené programovým prohlášením vlády, tj.nosným sloganem : vlády rozpočtové odpovědnosti.

Zda jsou to však rozhodnutí na výsost odpovědná, relevantní, opodstatněná a reálná, nikdo doložit nemůže. Jejich cílem je racionální hospodaření. Prosím, to lze přijmout jako kladný přístup k financím a ekonomice státu vůbec, které však v době nedávné byly (v mnoha případech stejnými lidmi) neracionálně „rozfofrované“. Že to byly důvody především v oblasti korupce je nasnadě, že si současná vláda dala do vínku „boj s korupcí“, je také chvályhodné. Zda to ovšem činí správnými kroky, není zcela jisté. Na druhé straně propady let nedávných se vláda jala likvidovat způsobem ne pro všechny přijatelným. A v tom vidím ten problém, protože proti rozhodování či rozhodnutím vlády je i celá řada fundovaných oponentů, kteří tato rozhodnutí vidí jinak, než koaliční vláda. Ta má jediný cíl:  vyrovnaný rozpočet stůj co stůj, a proto se tomu občané musí podvolit (nebo také donutit), po dobrém nebo po zlém!

Ne všechno relativně racionální může být rozumné a praktické, ne-li dokonce s opačným efektem. Že tomu tak dokonce je svědčí změny několika „od pasu“ vystřelených rozhodnutí např. ministra dopravy Bárty (odvolání již zastavených staveb), nebo také ministra zdravotnictví Hegera, i když ten nakonec ustoupil tlaku svých „nadřízených“ a vrátil své (pod tlakem odborné i laické veřejnosti) změněné rozhodnutí na to původní, které je znovu v pozici velkých debat a kritik. To, že vláda, ministři a sám Kalousek nezměnili svá původní rozhodnutí o škrtech, úsporách, omezeních, propouštění, ale stejně tak zvyšování některých odvodových dávek a proti tomu paradoxně snižování dávek, příplatků a příspěvků je jen díky jejich osobnímu přesvědčení, že je to jediná cesta, která může naši ekonomiku spasit a vrátit v brzkém časovém horizontu do přijatelných čísel.

Tedy nadšení či elán jim rozhodně nechybí, co jim však chybí je soudnost a solidární cítění, neboť mnohé jejich rozhodnutí mají či mohou mít dopady zcela opačné, než je vidí oni. Bezohlednost, na  které staví své cíle, se může změnit na lidské tragedie. Jakkoliv to myslí s naší (spíše se svou) budoucností dobře, zcela opomíjí realitu současnosti, případně dnů či měsíců následujících. Jeden příklad za všechny, jak bezohledné jsou některá rozhodnutí vlády: tolik a tak dlouho diskutované poplatky ve zdravotnictví. Dost na tom, že nepříznivý stav, myšleno ekonomický stav našeho zdravotnictví, nebyl zaviněn pacienty, jsou to právě oni, kteří na to dnes, či zítra, pozítří nejvíce doplatí. Ústupek z původního rozhodnutí  ministra zdravotnictví na přijatelnější formu poplatků za pobyt v nemocnici pro mládež a osoby starší 65 let na částku 60ti korun na den, vrácený pod tlakem ministra financí na původních 100 korun na den je antisociální, nesolidární, bezohledné, které může skončit až na pokraji lidských životů, ne-li tragediemi.

Do nekonečna omílané tvrzení, že občané ČR jsou si rovni v každém případě (dokonce prý i před zákonem) je tragické, kdy je stejně posuzován tento normativ v případě nemocných lidí ve zmíněné kategorii. Snad ministr Heger projevil ten potřebný soucit, pochopení nebo solidaritu s těmito lidmi (zde s prominutím upřednostňuji ty staré lidi nad 65 let, neboť ti mladí do 18 let mohou být ještě jakž takž zabezpečeni výdělečně činnými /zda-li/ rodiči), když byl ochoten poplatek ponechat na 60ti korunách na den, leč ti silnější této morální vlastnosti postrádající donutili ministra vzít své slovo zpět.

Jak jsem výše uvedl, ne všechno racionální může být rozumné a prospěšné. To platí právě ve zmíněném případě v poplatcích za pobyt v nemocnici. Jednak měsíční platba 3000 korun není pro lidi v této věkové (důchodové) kategorii žádná maličkost (při cca průměrném důchodu 10 tisíc korun), neboť ne jen že zaplatí či odvede 1/3 svého důchodu nemocnici, ale rovněž v neznámé výši může řádově i několik set korun zaplatit za léky a jiné úkony či výkony. Z mnoha zkušeností je známo, že se pacient z nemocnice nevrátil „vykrmený“ výbornou nemocniční (či jakou) kuchyní, tudíž, že ani strava neodpovídá zvýšenému poplatku na 100 korun za den.

Jistý pan doktor se nechal slyšet, že „pacient se do nemocnice nechodí najíst, ale léčit!“. Má pravdu, ale že by byl hlad lepším lékařem než dobrá a zdravá strava, pochybuji. Ani o mimořádné pozornosti a péči zdravotního personálu nelze hovořit v superlativech (čest všem výjimkám), byť je pochopitelné, že ani on (personál) nemá důvod jásat nad svými pracovními a platovými podmínkami. Za což ovšem zase nemohou pacienti, ale ti „tam nahoře“, současní či minulí, vše jedno jest! Faktem zůstává, že na to doplácí, stejně jako v mnoha ostatních ekonomických věcech či záležitostech občan, v tomto případě pacient.

Abych to shrnul, pacient-důchodce tedy v nemocnici může odvést ze svého důchodu až polovinu svého důchodu, přičemž mu zůstává na krku platba nájmu za byt a jiné poplatky s bytem či bydlením spojené (voda, plyn, elektřina, odvoz TDO, poplatky TV a rozhlasu a řada jiných nezbytných výdajů a to nezmiňuji 22% zdražení el. energie, kromě jiného, v příštím roce!). Kolik asi zbude takovému člověku po návratu z nemocnice?

Je na místě zmínit ještě jednu skutečnost a sice, že pacienty, postiženými nemocemi typické pro lidi v důchodovém věku, je většina osazenstva nemocnic, resp. ordinací lékařů, vyšetřoven,lázeňských zařízení, rehabilitací apod. Z toho vyplývá, že „nemocná“ ekonomika zdravotnictví, potažmo nemocnic a pojišťoven, má být „léčena“ na úkor těchto sociálně slabých pacientů v těchto zdravotnických zařízení. Vrátím-li se k oné rovnosti občanů je pak tato rovnost výsměchem všemu lidskému, neboť jestliže  byť movitý člověk je ochoten při svém pobytu doplatit si za „nadstandard“, těmi několika stovkami či tisíci korunami, to naše zdravotnictví vůbec, ale vůbec nespasí. To proto, že těch bohatých, či lépe finančně zajištěných je podstatně méně, než těch pacientů v kategorii s průměrným důchodem 10 tisíc korun.

Nemluvě o tom, že např. stejně starý občan (70 let), jeden s 10ti tisíci, jiný třeba s 25ti tisíci důchodu, si podstatnou část svého produktivního věku platil přibližně stejně (až na výjimky) na sociální (důchodové a zdravotní) zabezpečení, jeden z nich však měl to štěstí, že třeba restituoval majetek, podnikal a měl štěstí, nebo třeba vyhrál ve Sportce. Nic to nemění na skutečnosti, že podstatnou část produktivního věku odváděli na důchod stejně, když nakonec v praxi je to zcela jinak. Ten základ ( nemocničního poplatku) pro jednoho i druhého zůstává stejný, jen za příplatek ten movitější má adekvátně lepší podmínky toho druhého. Ale jinak jsou jsi v jednom zcela rovni: oba jsou totiž nemocní! To je ale všechno, co je do toho rovnítka možné dosadit.

Ještě jednou se tedy vrátím k oné rentabilitě rozhodování ministra Kalouska, Hegera, Bárty, vlastně celé koaliční vlády. Jestliže se totiž podaří této vládě ozdravit naši ekonomiku, pak to na druhé straně může podlomit nejen zdraví občanů (obecně), ale i celou řadu ekonomicky výdělečných malých a středních podnikatelů, živnostníků, resp. celou řadu jiných profesí a povolání. O policii, hasičích, záchranářích a jiných ani nemluvě! Nejen že to jejich „zdraví“ může podlomit, ale může způsobit i „lidsky“ těžký úraz s tragickými následky. Což Kalousek, Nečas, Drábek, John a jiní ve svém scénáři vládního prohlášení jistě nemají. Ještě aby!