Botičky,kopačky,mobil a den blbec.

Je po volbách, napětí povolilo, dovoluji si předložit něco k oddechnutí. Je to tzv. příběh ze života, který není sice typický, ale takový zvláštně nešťastný. No posuďte sami.

Nedávno jsem potkal svého kamaráda ze školy, Emila Vodroně. Šel, jak jinak, od doktora, v našich letech je to častější, jak návštěva kina. V jedné ruce francouzskou hůl, ve druhé plátěná plandavá textilní taška. Na dotaz, co tam má, tak že prý právě v lékárně vyfasoval léky, bratru za 860 korun. To samozřejmě těsně před volbami, byla látka na diskusi. Shodli jsme se, že si někam půjdeme sednout, dáme kafé a hodíme řeč. Tak se i stalo.

Zamířili jsme do malé restaurace U Kulaté báby, dříve Na Růžku. Po rekonstrukci domu ten roh totiž zakulatili a protože i paní hospodská byla, no nechci být netaktní, také více méně korpulentnějších oblých tvarů, hledalo se jak hospodě říkat a někdo ze skalních hostů navrhnul právě tu Kulatou bábu. Paní hostinská se nebránil pravíc, že je to pro ni dobrá reklama. Vzpomínám, že to přejmenování se slavilo několik dnů. Ale zpět ke kamarádovi. Korpulentní hospodská sice nepřikvapila, měla nějaké vyřizování či co, ale pěkná mladá blondýna si nás hned všimla. No jak by ne, v deset hodin dopoledne po otevření hospody nebude asi narváno, není-liž pravda. Tak jsme objednali dohodnuté kávy, po malém prcku a hodili řeč.

Nebudu popisovat, jaké ptákoviny jsme zpočátku rozebírali, nebylo to nic, co by mělo být zaznamenáno. Co mne však zaujalo je příhoda, která se přihodila jeho synovci. Příhoda, která se nestává často, alespoň si to myslím, ale která za zaznamenání stojí.

Emil, tedy ten můj kamarád ze školy, má synovce a k němu se váže zajímavá příhoda. Zajímavé je už jeho samotné jméno Jure, takové nečeské, ale Emil mi vysvětlil, že to jméno mu dala matka na počest jejího dědy, padlého v době nedávné války v Jugoslávii.Ona totiž pochází ze Srbska . No a tento Jure, mladý a pohledný (prý, ale já tomu věřím, Srbové jsou fešáci) byl v daný čas bez zaměstnání. Po několika marných pokusech se mu ozvala nějaká firma, která si jej pozvala na pohovor. Shodou okolností se před několika dne seznámil s nějakou dívkou, znali se krátce a na ten den, kdy se to všechno událo, si dali rande. Takže Jure se těšil jak na možnost získání práce, tak na polední rande s děvčetem. Toho dne dopoledne, kdy měl schůzku na firmě, nasedl do svého auta a jel za svým cílem. Cestou si vzpomněl, že má platit nějakou složenku a rozhodl se, že cestou zastaví na poště, aby se zhostil té povinnosti. Z nějaké bůhvíjaké  roztržitosti zastavil a zaparkoval svého Fiátka tam, bohužel, kde neměl. Aniž si toho byl vědom, odešel na poštu, kde se však zdržel déle, než očekával, protože tam bylo u okének narváno. Poněkud nervózní se konečně dostal k placení a vzhledem k nepředpokládanému zdržení pročekanému v řadě před okénkem, spěchal k autu, aby stihnul schůzku na firmě.

Jenže ouvej, věci se náhle změnily v nepředpokládaný malér a nemalé nervy. Po příchodu k autu zjistil, že má na kole „botičku“. Průser, jak mraky. Rozhlížel se, zda jsou městští strážníci někde nablízku, ale marně. Nezbývalo, než zavolat, aby přijeli botičku sundat a přestupek vyřídit. Jenže další malér. Zjistil, že nemá sebou telefon, tedy mobilní telefon, který jak na potvoru zapomněl doma a že se tedy na  strážníky nebude moci dovolat. Dlouho neváhal a hledal veřejnou telefonní budku , odkud by mohl na městskou polici zavolat. Jak na potvoru žádná poblíž nebyla. Čas běžel a s ním i termín firemní schůzky. Napadlo jej, že by mohl zavolat z Pošty a to také učinil. Na poště se sice dovolal okamžitě, ale na příjezd hlídky si musel počkat pěkně dlouhou dobu. Čas firemní schůzky však byl ten tam. Asi po 40 minutách se hlídka objevila, přestupek vyřídili, botičku mu sundali a s malou nadějí, že to ještě stihne, chvátal, tedy ujížděl na místo schůzky. Měl však smůlu, nedostavil se včas, manažer z časových důvodů nemohl čekat a odjel. Jen asistentka mu předala vzkaz, že když prý se nedostavil, měli za to, že o práci nemá zájem a tím to pro ně skončilo. Byl to pro něj strašný trapas, zlost s ním cloumala a nejraději by všechno rozkopal, včetně svého Fiátku.

To ovšem nebylo vše, neboť si uvědomil, že díky časovému posunu, který ztratil předešlými událostmi, nestihne ani schůzku s děvčetem. Navíc k té smůle jí nemohl ani zavolat, protože neměl svůj telefon, notabene ani si nepamatoval číslo, protože jej měl uloženo v telefonu. Takže i kdyby chtěl odněkud zavolat, neznal číslo. Konec všech těchto peripetií byl zdrcující: nejen že dostal „botičku“ za špatné parkování, nejen že zaplatil  pokutu 500 korun, nejen že se zdržel  a ztratil drahocenný čas a prošvihnul reálnou možnost na zaměstnání, ale jak později zjistil, dostal od dívky i „kopačky“. Trochu moc špatného na jeden den. Botička, kopačky a mobil, suma sumárum, špatný den, „den blbec“.

Naslouchal jsem Emilovu vyprávění o příhodě jeho synovce se zájmem, neboť jsem se dokázal vžít do situace, kterou Jure prožíval v okamžiku, kdy se mu šance rozpadly jako domeček z karet. Samozřejmě nejde o tragedii, šanci najít zaměstnání má i nadále, i když to třeba nebude hned a nebude to zrovna to, co ztratil, ale za „blbost“ se platí, jak řekl Emil. A to děvče, no, prý to vzal s nadhledem, prý jich ještě může mít!!! Ale stejně, celá tato ojedinělá příhoda není ani tak tragická, spíše jak se říká: „Člověka to ani tak nenasere, jak mu to přijde líto!“ A v tom je asi celé to tragično!

Přitakal jsem Emilovi na ten jeho závěr a při zjištění, že čas neúprosně běží i nám, ačkoliv nám žádná prošvihnutá schůzka  nehrozila, stejně jsme se shodli na tom, že bychom měli zvednout kotvy. Zaplatili jsme a vyšli od Kulaté báby na rušnou ulici a hned jsme měli zase jiný pohled na svět, než ten, který prožil v Emilově vyprávění jeho synovec Jure. Rozloučili jsme  se odkráčeli každý svou cestou k domovu. Cestou jsem ještě přemýšlel o  Jureho příhodě a došel jsem k závěru, že cesty Páně jsou nevyzpytatelné, natož cesty obyčejného smrtelníka. Před svým domem jsem pak potkal souseda, který láteřil, že už je skoro poledne a ještě mu nedošel důchod. Poslal jsem jej v duchu někam s přáním: Tvoje starosti na moji hlavu! Ne že bych jej nechápal, ale dostat důchod o hodinu dřív nebo později, co to je proti tomu, co se stalo Juremu!