Úvaha nad Brodem

  V České republice žije podle nejnovější statistiky 10 528 777 lidí. Dne 24.2. se jejich počet prokazatelně snížil o devět. 

  Z 10 528 777 lidí měl každý v tu dobu nějaký svůj problém, od toho úplně nejmenšího, jako kde jsem nechal tu bábovičku, až po „usměvavého“ exekutora v kravatě za dveřmi bytu a kdo ví jaký ještě.
  V Uherském Brodě to jeden člověk vyřešil po svém, razantním a šokujícím způsobem, jaký nemá u nás obdoby, alespoň co se do počtu týká. Nikdo už nikdy nezjistí, co se zrovna odehrávalo v jeho hlavě ve chvíli, kdy vstupoval do prostoru restaurace. Proč, možná, kdyby, na tyto otázky neexistuje už jednoznačná odpověď. Byl jako zvíře zahnané do kouta, nebo to bylo poslední zoufalé volání o pomoc a nebo jen prostě vyšinuté chování nepříčetného jedince ?  Na to už je pozdě se ptát. Jedno je však jisté, žádná reakce není bez příčiny a co bylo skutečnou rozhodující příčinou v tomto případě, jsou v tuto chvíli už jen pouhé spekulace a domněnky. Ale něco v tom být muselo.
  Kdyby bylo všechno tak snadné jak to říká krokodýl Dundee, že tady, když má někdo nějaký problém, tak to řekne Wallymu, ten to všude rozkecá, společně se to probere a je po problému, celá věc by se možná vyřešila úplně jinak. Ale to jsme zase u těch otázek, které nikam nevedou. Něco ale na tom, co říká Dundee určitě bude. Dřív si lidé zašli ke svému faráři, nebo se to doslova prodralo u peří, v hospodě, nebo jen tak při práci. Svěřovat se svým trápením se v dnešním světě bere buď jako projev jakéhosi slabošství, nebo nenuceným běžným tématem při konverzaci, protože každý má nějaký problém a kdo říká že ne, tak buď lže, nebo je „nějaký divný“ a kdo má svého psychiatra, nebo alespoň terapeuta je pořád ještě považován za někoho, kdo to nemá v hlavě v pořádku. Ale proč ? Zase ta otázka. Vždyť přeci ne každý, kdo bere svůj problém vážně a nebojí se o tom mluvit, nemusí být hned nutně magor.
  Vzpomínám, když jsem sám jednou prvně vstoupil do ordinace své psychiatričky, do místnosti ne nepodobné obývacímu pokoji s vázou na stole, první co paní doktorka udělala bylo to, že mi podala krabičku s papírovými kapesníky. Byla to pro mě obrovská úleva, protože jsem věděl, že tady můžu, tady se to smí, tady neexistují dogmata, ani předsudky, tady jsem člověk, jako každý jiný, tady neplatí, že chlapi nepláčou. Chlapi pláčou a hodně. Plakat není ostuda, ostuda je jen stát a nic nedělat nad tím rozlitým mlékem a někdy opravdu stačí se prostě jen pořádně vyplakat a když je ještě k tomu někdo, ať už lékař nebo přítel, kdo je ochoten Vás vyslechnout a netvářit se při tom znuděně a Vy víte, že ho to opravdu zajímá, je řešení nasnadě.
 

  Liknavost druhých zabila už mnoho lidí. Chci tím říct jen to, že přehlížení a ignorance starostí našich blízkých může zabíjet snadno, ať už pomalu, nebo rychle, není v tom rozdíl. Nechci v žádném případě ospravedlňovat tak hrůzný čin, jaký se odehrál v Uherském Brodě, to se koneckonců ani nedá, ale chtěl bych poukázat na to, že tady neselhal jen lidský faktor jedince, ale zřejmě celá společnost. Jak jinak si vysvětlit chování takového člověka, které ho přivede k tak zoufalému činu ? Deprese nebo třeba alkoholismus jsou stejné civilizační choroby jako vysoký tlak nebo cukrovka a není možné se k nim obracet zády. Vím o čem mluvím. Toho si nevšímej, to je cvok, toho taky ne, to je alkoholik, už ne ON, ale TO.
  Až budete mít příště někdo nějaký problém, řekněte to raději Wallymu.