Už se Vám někdy zdálo, že spíte a když jste se pak opravdu probudili, nevěděli jste, jestli je brzy ráno, nebo pozdě večer?
Někdy si tak připadám.
Dívám se na televizi na magazín pro ženy a s úzkostí poslouchám moderátorku, jak jí z úst tekou slova: „šatami, dětmama, jabkař…“, nestoudně, před národem. Dobrovský, Jungmann, Palacký, Havlíček, Tyl… se obracejí a prznitelka se směje.
Jdu parkem a míjím dva mladíky. Vypadají jako zombie. Hlavy skloněné, hledí do mobilů a přitom si povídají, aniž by se jeden druhému podívali do očí. Na stromě nad nimi, šest metrů od země, vyryté srdce do kůry spolu s iniciály, příběh starší as oni oba dohromady, skutečný, tajemný, ale oni jej nevidí. Vlastně vůbec nic nevidí, jeden do mě vráží.
Schránka na dopisy buď zeje prázdnotou, nebo přetéká reklamními letáky plnými záhadnými slevami na zboží, které před dvěma měsíci stálo úplně stejně jako teď. Vzpomínám na jeden židovský vtip: „A Mojše, co teď vlastně dělaj?“ „Prodávám slavičí paštiky.“ „Ale tolik slavíků přece neseženou.“ „Pravda. Já tam přidávám koninu. Na jednoho slavíka, jednoho koně.“
A nebo na dialog se svojí sestrou. Sedí v obýváku sledujíc na notebooku jakýsi film. „Proč si to nepustíš tady?“ říkám a ukazuji na velikou obrazovku s domácím kinem. „Mám to v počítači.“ „Tak proč si to nevypálíš?“ „Na co?“ „Na cédéčko.“ „Proč?“ „Aby jsi to mohla sledovat na pořádné obrazovce s pořádným zvukem.“ „Hmm.“
Nějak se ztrácím.
Asi jsem starý, staromilský. Nechápu, jak moc je důležité míti telefon s dotykovým displejem a že není důležité zeptat se v mailu dotyčného, jak se mu vede. Ve snaze moralizovat vysvětluji dítěti na ulici proč je slušnost pozdravit, ale odcházím jen s pohledem na jeho zdvižený prostředník.
Až umřu, hoďte mě do rašeliny, ať můžu zkamenět. Na takovou fosilii bude jednou radost pohledět.
