Balada o Jiříkovi

Všem, kteří kdy měli nebo mají nějaké trápení sami se sebou a neví anebo nevěděli si s tím rady.....

  Jiřík byl vždycky nápadně malé a hubené dítě. Nejmenší ze všech. I ta nejmenší holka ze třídy byla o půl hlavy větší než on. Jeden soudruh učitel (tehdy ještě soudruh) mu dokonce říkal: „Přízemní mrazíku.“ , což u ostatních vyvolávalo smích. Úsměv na tvářích druhých vyvolával i jeho stejně nápadný široký nos.

  Často proto musel čelit otázkám typu: „A proč jsi tak malej ?“ nebo: „A proč máš tak širokej nos ?“ . Tehdy o genetice samozřejmě nic nevěděl, tak jen bezradně krčil rameny a nablble se culil. Holky ho nikdy nechtěly, ale kupodivu ho měly rády a braly ho takový jaký je, stejně jako ostatní spolužáci. Zřejmě pro jeho dobráckou a kamarádskou povahu s níž vždycky s každým v dobrém vycházel.

  Pak šel na střední školu, třebaže nepatřil mezi nejchytřejší. Tam už to bylo horší. Na základce ho všichni znali prakticky od školky, ale tady to bylo jiné. Cizí lidé, větší škola, větší město a mnohem mnohem větší spolužáci. Ty samé otázky, ty samé odpovědi. Jiřík poprvé opravdu pocítil váhu slova „handicap“.

  Ze začátku to řešil tím, že si sám ze sebe začal dělat legraci, pak si půjčil knihu o genetice (aby pochopil proč je takový) a nakonec začal psát. Nejprve pamflety na profesory, čímž si u ostatních spolužáků získal obdiv, pak povídky a nakonec básně.

  Jednou je ukázal svému učiteli ekonomiky a jemu se tak líbily, že mu řekl, aby psal dál. A Jiřík psal. Psal tak, že jednou vyhrál třetí místo V Literární Šumavě, třikrát četl Mirek Kovařík jeho verše v rozhlasu, s učitelem založil poetickou skupinu se kterou vystupoval po hospodách a klubech a nakonec vydal sbírku, která se taky líbila.

  Jiřík sice už není tak malý a hubený, ale jedno pochopil. Člověk je malý pouze tehdy, jakmile si připustí, že je něco míň, než ostatní. Každý je něčím vyjímečný, zajímavý nebo přinejmenším zvláštní. Jen je třeba najít si k tomu poznání cestu a je úplně jedno, jestli začne psát, malovat, komponovat, nebo stavět domy či pěstovat růže.

„Jeden každý ať zná vlastní cestou svou jít.“

Propertius (Eleg. III, 20, 38)