Zpověď pražského taxikáře, aneb jak je to doopravdy

Jako bývalý pražský taxikář jsem se rozhodl promluvit o svém někdejším zaměstnání. Po všech faktograficky nepřesných a mnohdy zcela matoucích článcích o této službě chci nabídnout vám, čtenářům, svůj pohled na realitu. Pohled, který se možná některým mým exkolegům nebude líbit.

Před pár lety jsem na částečné naléhání přítelkyně ukončil perspektivní, leč stresující, práci v reklamním průmyslu a po splnění všech povinností sedl za volant pražského taxíku. Ze začátku, tedy v letech 2007-2008, byla situace na trhu překvapivě příznivá. Zvlášť pro mě. Spolupracoval jsem s jedním z nejlevnějších dispečinků v hlavním městě a výdělky byly ohromující. Během následucjících třech let jsem ale musel s taxikařením skončit. Zkrátka nevynášelo.

Ale k věci. Po Praze jezdí něco k sedmi tisícům taxikářů. Podle mých zkušeností jsou to ve většině případů normální chlapi, tátové od rodin. Nestojí na Náměšti Republiky, ani na Staromáku, většinu směny postávají na pumpách, stěžují si, že to nejezdí a popíjejí kafe. O těch se na stránkách novin nedočtete.Jsou to většinou řidiči, kteří jezdí pod dispečinkem. Abych věci neznalé čtenáře uvedl do skutečnosti, dipečink (např. AAA, Citytaxi, Speedcars...) taxikáře nezaměstnává. Taxikář je v drtivé většině případů samostatný subjekt s vlastním autem, který naopak dispečinku platí za zprostředkování klientů poplatek v řádu několika tisícovek měsíčně (3500-6000 Kč). Pokud se rozhodnete pro práci za volantem, máte dvě možnosti. Buď si zařídíte vlastní koncesi a stanete živnostníkem, nebo se "necháte zaměstnat". Záměrně to dávám do uvozovek, protože se jedná pouze o formální akt. Nadále splácíte své auto, z tržby financujete údržbu, platíte pojištění i měsíční paušál dispečinku, ale na dveřích vozíte jméno svého koncesionáře, kterému za to, že pod jeho hlavičkou můžete jezdit, platíte každý měsíc něco kolem tisícovky (plus zdravotní a sociální, které za Vás platí).V Praze je magistrátem dána výše maximální ceny za jeden ujetý kilometr. Momentálně 28 Kč. Pokud si zavoláte vůz přes dispečink, zaplatíte o pár korun méně. Ale pozor, spousta zákazníků neví, že zastavíte-li jakýkoliv volný vůz (svítí-li střešní svítilna, je volný), pojedete vždy za maximální jízdné, tedy zmíněných dvacet osm korun. A někdy i mnohem i více.A tady už se dostávám ke druhé skupině taxikářů. Té známější, i když mnohem méně početné. Většinou jim chybí reklamní polepy, protože pod žádnou centrálou nejezdí, vyskytují se převážně v centru a nezřídka mají vozidla, která by pro jejich mrzký stav žádný dispečink nepřijal. Aby u cizinců vzbudili důvěru, jsou jejich taxíky často žluté (což doposud není povinností, jak se spousta lidí mylně domnívá ).Ano, o těchto řidičích se občas dočítáme v novinách. A málo kdy v pozitivně laděných zprávách. Ani běžní taxikáři je nemají příliš v lásce a to ze dvou důvodů. Především proto, že kazí jméno všem a pokud se jednou neznalý turista sveze z Dlouhé na Národní za pět stovek, na taxíka už si v Praze nemávne, takže přichází o kšeft všichni. Druhý důvod je, že si zmíněná sorta taxikářů střeží svá místa takovým způsobem, že ostatní řidiči mají často strach naložit v jejich rajónu zákazníka, který si je telefonicky objednal.Faktem však je, že jednotná cena (i když pro ni mám pochopení, jelikož taxíkem mimo ČR jezdím často a jsem rád, že mě výsledná částka nepřekvapí, když mám ponětí o běžné ceně za kilometr) trh pokřivuje. Vždycky, když jsem se svým superbem projížděl kolem polorozpadlé felicie, v duchu jsem bědoval nad stavem, kdy může podobný popelník vozit cestující za stejnou sazbu.Já osobně jsem se do křížku s magistrátem dostal jen jednou. V Dlouhé mi do auta naskákali tři Češi ve věku kolem pětadvaceti let, nechali se odvézt na Floru, kde jsem jim vytiskl (jak mi zákon ukládá) účtenku. Když najednou se zpoza zaparkovaného vozu vynořil pracovník odboru dopravy a za asistence mladého policisty se jal kontrolovat stav mých dokladů. Poté, co do protokolu zaznamenal, že jízda nebyla předražena a že jsem zvolil nejkratší trasu, prohlédl dokumentaci, kterou jsem mu připravil a konstatoval, že dva z patnácti nutných lejster a osvědčení chybí. Ano, uznávám, ztratil jsem je, je to moje chyba. Ale následná pokuta ve výši deset tisíc korun (a to přes skutečnost, že jsem oba dokumenty druhého dne doložil) mě překvapila. Byla to pro mě ukázka toho, jak pražská radnice bojuje proti předražování a zároveň poslední impuls k tomu, abych jako taxikář skončil.Ale to nebyl jediný důvod. V posledním roce mého taxikaření totiž spadla průměrná hodinová tržba pod dvě stě korun. Zkuste si to spočítat. Po dvou stech dvaceti hodinách za volantem měsíčně jsem z výsledných 44 000 zaplatil leasing, pohonné hmoty, dispečink, koncesi, odvody a nezůstalo mi ani šestnáct tisíc korun.K podobným počtům zřejmě došli i "stokorunoví" chlapci ze Staromáku a tuto rovnici začali používat jako argument, že za dvacet osm korun na kilometr jezdit nemohou. Mám pro ně jednu radu: Pokud nejste schopni vydělat, aniž byste překračovali zákon, udělejte to, co já. Skončete. Být taxikářem vás nikdo nenutí!

A příště třeba o letištních taxikářích, štaflech a smluvkách, chcete-li.

-inosh-