Tento článek píši z jediného důvodu. Už mě nebaví pořád dokola vysvětlovat svým (většinou levicově smýšlejícím) oponentům, "jak jem to vlastně myslel". Nyní bude stačit, když všem kritikům konzumu, odpůrcům komerce a mystifikátorům, kteří se snaží tvrdit, že hon za penězi je snad něco špatého, pošlu link na tento krátký textík.
Ano, jsem zastncem minarchistické větve ekonomického směru, který se nazývá libertarianismus. Ostatně o tom už jsem psal před několika měsíci. Co to znamená v praxi? Nejsem žádný lidumil a zastánce slabších. A už vůbec ne pro mě neznámých slabších. Naopak. Svou pozici v dnešním světě si musíme umět vybojovat! Žádné regulace, kvóty, dotace nebo sociální pomoc. Ne, nic! Každý, nechť se snaží, jak může. A pokud chce někdo jiný pomáhat, prosím, ale netahejte do toho mě a už vůbec ne systém. Nechci aby stát bral peníze z kapes těch úspěšnějších a rozdal je těm, kteří se snažili mnohem méně. Vysílám jasný vzkaz státu, že nechci jeho ochranitelskou ruku nad mým svazkem se zaměstnavatelem, protože díky ní bych také nemusel žádnou práci najít. Moudří vědí. A ti moudřejší třeba ví i to, jak to dopadlo ve Francii, kde se stát vžil do role chůvy a zakázal majitelům nemovitostí vyhodit neplatiče nájemného na ulici během zimních měsíců. Zkuste si teď ve Francii sehnat nájemní byt. Pche! Nechme přirozeným výběrem v dokonalém tržním prostředí přežít jen ty, kteří na to mají! A pokud na to nemají, ať proboha neplodí další děti! Vždyť i mláďata slabých rodičů v přírodě zahynou. Všude kolem sebe slýchám hloupé řeči o návratu k přírodě, ale abychom se uchýlili k základním pravidlům matičky Přírody, to ne. To už by nebylo "humanistické", že? Sám jsem ryl během posledních pěti let ústy po dně, ale nikdy jsem nežádal pomoc od státu. Vzpomněl jsem si sice na tisíce a desetitisíce odvedené formou přímých a nepřímých daní (jakožto kuřák a vášnivý motorista) v dobách své největší slávy, kterou jsem vinou mladické nerozvážnosti proměnil v prach, ale je to můj osud, takže jsem si za pomoci kamarádů (díky!) a rodiny (díky, díky!) poradil sám a s důsledky svého nerozvážného chování se budu ještě pár let potýkat. Svoje životy máme ve svých rukou. Měli bychom si zvykat, že ti úspěšnější budou vždy velet těm méně úspěšným a my všichni máme ve svobodné společnosti možnost posunout se na jejich místo. Nebo zůstat neúspěšnými a podřízenými. Nebo umřít hlady. Proč ne. Ale rozhodně nepotřebujeme stát, který by se o nás staral, nakazoval, kolik máme za práci dostat, za jakých okolností můžeme prebytečného zaměstnance vyhodit, či kdy máme mít volno! Všemi těmito a dalšími zákroky totiž akorát narušuje přirozený vývoj společnosti a dává šanci přežít jedincům, kteří nemají v přírodě a ani ve společnosti co dělat. Natož se rozmnožovat! Konec. Snad je to všem jasné. Díky za přečtení.
