Evropská integrace? Zpátečku, prosím!

Začalo to koncem devadesátých let, kdy jsem studoval na gymnáziu a byl nadšeným popularizátorem evropské integrace. Kde jsem chodil, tam jsem rozhlašoval, že naše budoucnost je ve společné Evropě a nikdy jinak. Rád jsem přidával hlášku, že ze mě nevyroste Čech, ale hrdý Evropan. Jak hloupý a naivní jsem tehdy byl.

Na mou obranu musím říct, že to nebyla zcela moje chyba. Stal jsem se obětí unijní (a určitě ne levné) propagandy, kdy na mě žluté hvězdy na modrém poli útočily že všech nástěnek, studijních materiálů a později i z doporučovaných webu. Nevím, jak je na tom školství dnes, ale obávám se, že pokud evropská agitka nepolevila, těžko si můžou studenti udělat na Unii vlastní názor, což je dost nebezpečný trend. Nemyslíte? Když se konečně Česko stalo členem tohoto elitního spolku a já se začal o dění v Bruselu zajímat, zklamaně jsem odložil své růžové brýle, které mi ve škole nasadili. Když jsem pak začal ve větší míře cestovat a rozhlížel jsem se v zemích EU kolem sebe, uvědomil jsem si, kam směřujeme. A ta cesta se mi přestala líbit. Zatímco moje polovičky obdivovaly pláže a památky, já mluvil s místními a zaměřoval se na cedulky s logy jednotlivých dotačních programů u nových projektů. Uvědomil jsem si dvě věci. Unie se snaží zregulovat život každého z nás. A druhá věc - její přerozdělovací systém je neefektivní a špatný! Zarazilo mě, kolik měst ve Francii, Španělsku, Rakousku či Německu získalo peníze na tzv. revitalizaci různých náměstí a náměstíček. Desetitisícové obce vybudovaly za milióny eur podzemní parkoviště, aby z místa na povrchu vznikl nevyužívaný prostor, omezila se doprava a obchodníci přišli o zákazníky. Zmizelo spontánní nakupování "když jedete kolem" a další spotřebitelé se přesunuli do nákupních center. Proti tomuto jevu bych osobně nic neměl, kdyby k němu došlo přirozenou cestou, ne zásahem vyšších míst za užití společných prostředků. Ono totiž celé to přerozdělování zavání průšvihem. Eurohujeři nám předkládají, že z EU čerpáme mnohem víc, než do ní posíláme. Ale otázkou je, kolik peněz se během přerozdělování utratí samotným přerozdělováním, kolik se zaplatí zbytečných úředníků, kteří jen parazitují na skutečně vytvořených hodnotách a další otázka, která mě ve vztahu k projektům po záštitou Bruselu napadá - zda by byly peníze použity na stejné projekty, kdyby je města či kraje musely vytáhnout že svých kapes a nespadly "z toho Bruselu". Já osobně bych se přikláněl k modelu, kdy by se náš příspěvek do EU raději rozdělil do regionalních rozpočtů, nebo ještě lépe, ponížit o tuto položku daňovou zátěž obyvatelstva. A k tomu se váže i moje další představa o fungování Unie. Když jsme s tehdejší přítelkyní vyjeli ve druhé polovině minulé dekády spontánně do Německa jen s občankou a kreditkou v kapse, zavzpomínal jsem na někdejší výjezdní doložky a složitou výměnu valut v socialistickém Československu, pro mě známou spíše z vyprávění rodičů, než s osobní zkušenosti. V tu chvíli, kdy jsme poprvé bez zastavení přejeli státní hranici, se mi idea Schengenského prostoru líbila. A líbí se mi i dnes. Ovšem musím přivřít oči nad případným volným pohybem imigrantů a jejich potomků v tomto prostoru, o čemž se zmiňuji v jednom z předchozích článků. Stejně tak se mi zamlouvá představa Evropy bez celních překážek. Není mi vzdálená ani idea volného pracovního trhu (i když se stále domnívám,že právo veta by mělo zůstat v rukou jednotlivých státu). Zkrátka stále souhlasím se základními pilíři Evropského společenství, jemuž daly reálný základ Římské smlouvy koncem padesátých let a koncept tzv. Panevropské unie o třicet let dříve. Čemu ale nerozumím, je ta obludná rozsáhlost současného aparátu EU, který by velice rád posílil a stal se jakýmsi federativním orgánem zasahujícím do suverenity členských států s cílem tuto suverenitu zcela potlačit. O tom, že tomu tak skutečně je, svědčí zavedení institutu "prezidenta" EU, Lisabonská smlouva a v době krize stále hlasitější výkřiky požadující větší míru integrace a širší zapojení členů do společné fiskální politiky. Já osobně si myslím, že bychom se měli vydat přesně opačným směrem. Ulehčit firmám a podnikům preshraniční obchodování v rámci Evropy, umožnit občanům svobodně cestovat a pracovat. To je ale vše! Myslím, že zrušením toho přerostlého úřednického aparátu s jeho výmysly a přerozdělováním by se ulevilo všem zúčastněným. Všem, kromě samotných úředníků. Ti by si totiž museli najít skutečnou práci. A to je, myslím, dobře. Protože jak říká známá poučka: Přerozdělováním bohatství nevzniká.