Deník začínajícího nekuřáka II

Když člověk přestává kouřit (já to zkouším prvně) a zároveň o tom píše blog, setrvává obava, že příští díl už nenapíše. Zatím se držím. Tady jsou mé poznatky z dalších dnů bez tabáku. 

 Čtvrtek  (1.6.2017), den třináctý. Zítra to bude týden, co jsem měl cigaretu v ruce naposledy. Sprej už skoro nepoužívám, sladké stále po ruce. Přes den mám nějaké běhání, papírování a práci v kanceláři. Daří se mi nezapálit. I díky kolegům, kteří přede mnou nekouří a o cigaretách se nebaví. Ani dnes nemám odvahu stoupnout na váhu.

Pátek, den čtrnáctý. V práci je relativní pohoda. Nikdo mě nestresuje, vše běží podle plánu, těším se na víkend, chuť na cigaretu takřka nepociťuji. Odpoledne odjíždíme s manželkou na výlet. Je to zvláštní, ale dokáži si užívat cestu i bez cigarety. To by mě před měsícem ani nenapadlo.

Sobota, den patnáctý. Všímám si, že ranní kašel je skoro pryč. Pravidelné záchvaty kašle během dny ustoupily zcela. Jíme na zahrádce, venku je krásně, jedeme bez klimatizace, s otevřenými okny a mě za celý den ani nenapadne dát si do pusy cigaretu. Až, když se blížíme k domovu, pocítím chuť na zapálený tabák. Asi za odměnu. Odolávám.

Neděle, den šestnáctý. Uklízím kufr služební oktávky a najednou na mě z tašky, kam ukládám autokosmetiku, vypadne krabička cigaret. Mých nejoblíbenějších, s příchutí citronu. Srdce se mi rozbušilo. V tu chvíli jsem zapomněl, že jsem nekuřák a těšil se, jak si potáhnu. Naštěstí byla krabička prázdná. Pokud bych narazil na jednu zapomenutou cigaretu, nebo plnou krabičku, věřím, že by se ve mně odehrál tvrdý vnitřní boj. Díky tomu jsem si uvědomil, jak je důležité dát pryč vše, co by mi kouření připomínalo. Obzvláště cigarety. Kolegové naštěstí nikde krabičky nenechávají a možná i díky tomu se mi daří s kouřením bojovat. ¨

Dnes je pondělí, den šestnáctý. Prakticky zapomínám na to, že jsem kdy kouřil. Má to ale jeden háček. Čas od času se vzpomínka na šluknutí kouře objeví. Po milování, když se člověk napije piva, když se něco podaří, nebo naopak, když mě někdo naštve. Podobné stavy mívám jednou až dvakrát za dva dny. Není problém odolat. Za pět minut je ten pomíjivý pocit pryč. Ani sprej už nepoužívám. Na druhou stranu vím, že mi v životě něco chybí. Nic zásadního. Představoval jsem si, že budu trpět jako kůň. Čekal jsem velkou životní změnu. Jako bych dostal vyhazov, jako bych přišel o řidičák, nebo mi zakázali zpívat. Nic takového. Ale stejně. Něco mi občas chybí. Jako by mi zakázali jíst smažák. Obejdu se bez něj. Ale ten pocit, že už jej nikdy neochutnám, je asi to nejhorší, co na odvykání kouření je.

Průšvih je, že smažák si jednou za čas dopřát můžete. Prakticky kdykoliv, kdy na něj budete mít chuť a žádná závislost vám nehrozí. Upřímně, kdybych si zapálil pouze ve chvílích, kdy mám na cigaretu chuť, byl bych spokojený. Čtyři cigarety týdně. Malý požitek, zpestření a pohoda na balkóně. Proč ne. Jenomže vím, že by u čtyřech cigaret nezůstalo. Bohužel. Obávám se, že i jedna cigareta by mě vrátila tam, kde jsem byl před pár týdny. Proto musím setrvat. Je to ale snazší, než vypadá.