Co se děje na palubě - Zápisník pražského taxikáře II

Taxikáři nemají mezi ostatními řidiči dobrou pověst. To je holý a neoddiskutovatelný fakt. V ranní špičce zastaví na okraji vozovky a se zapnutými výstražnými světly arogantně očekávají, že je projíždějící vozy bez řečí objednou. Otáčí se na světelných křižovatkách a občas bez kousku studu předjíždí kolonu po tramvajovém pásu, aby o kus dál sjeli a bezostyšně se vedrali mezi poslušně popojíždějící vozidla. Ale co se vlastně na palubě taxíku odehrává, že nás musí tito dělníci volantu dennodenně svým stylem jízdy provokovat? Ne, tento článek nebude obhajobou čuňáren agresivních taxikářů na českých silnicích, nýbrž malou exkursí do vozů, které v městském provozu najezdí tisíce kilometrů měsíčně.

“Pane kolego, za jak mi dáte Vinohrady, Vinohradskou 40?” chrčí vysílačka pod volantem v době, kdy automatické rozdělování zakázek přestává stíhat ranní nápor volajících zákazníků. Abych to upřesnil. V dnešní době řídí pohyb vozidel taxislužby v hlavním městě v drtivé většině počítače, které podle polohy vozidla a dalších kritérií rozdělují zakázky mezi přihlášené řidiče. Takže, žádá-li zákazník vozidlo s velkým zavazadlovým prostorem na roh Revoluční a Dlouhé, bude to právě majitel kombíku popíjející v Haštalské ulici kávu, který zakázku dostane. Jsou ale chvíle, například zmíněná ranní špička, nebo končící koncert Madonny, kdy musí dispečerka sáhnout po staré dobré vysílačce a na základě svých zkušenosti oslovit řidiče vozu, který je ze všech špatných míst na tom nejlepším.

Sahám tedy po letitém rádiu...

“Kolegyně, za vteřinku vykládám zákazníka u Olšanky, stíhám za deset, patnáct,” odpovídám a zároveň začínám přemýšlet, kudy se k dalšímu ritu dostanu co nejrychleji. Vyložím recepční hotelu Olšanka u jejího pracoviště, hbitý obrat na světlech a už si to pádím po rozbité dlažbě Jíčínské ulice směrem k Paláci Flóra. Poslušně se zařadím za ostatní řidiče a pozorujíc odpočet na služebním PDÁčku čekám na světlech. Vysílačka znovu zašumí.

“Pane kolego, za jak to vidíte, paní spěchá s dcerou do nemocnice,” naléhá dispečerka.

To bude kšeft, pomyslím si.

“Kolegyňko, jsem u Flory, já nevím... pět, sedm minut?”

Ticho. Kolona se rozjela, ale červené světlo o několik vteřin později je nekompromisní. Stále po očku sleduji ubývající čas. Přecenil jsem se. Zbývají mi necelé čtyři minuty a auta se skoro nehnou.

“Kolego, pobrala, ale zkuste to co nejdříve, děkuji.”

Dobrá, musím zhřešit. Zařadím jedničku, vytočím svou devatenáctku ke třem tisícům otáček a zároveň najíždím do prostoru vyhrazenému pouze kolejovým vozidlům. Situace ve zpětném zrcátku naznačuje, že je dráha volná a já bez ohledu na zlostné pohledy ostatních účastníků dojíždím až na křižovatku s Vinohradskou. Vedle mě čeká na zelený signál starší dáma v omšelém volvu. Oddychnu si. Ale jen do chvíle, kdy za sebou zaznamenám tramvaj. Zelená. Start! Vyrážím první a velkým obloukem objíždím vozidla po své pravici. Čas na displeji už se zobrazuje červené, což značí zpoždění. Dvě a půl minuty. Dorazím k zákazníkům a míříme do nemocnice. Nic vážného, naštěstí. Aplikace mě ještě upozorní, že jsem nedojel včas a já, zatímco moje srdce bije jako o závod, přepínám své řidičske návyky na režim “jízda se zákazníkem”. Ujistím se, že má posádka pohodlí, ztlumím hudbu a dost se mi uleví, když vidím, že cesta před námi je volná a já nemusím opět závodit s časem. Ráno se vzdává své nadvlády a předává žezlo klidnějšímu dopolednímu provozu, což je pro mě znamení, že bych měl jít spát. Odstraním z vozu všechny magnety, které ostatním napovídají, že moje škodovka nabízí přepravu osob, taxametr hodím do přihrádky spolujezdce a vyrazím směrem k domovu.

Večer mě však čeká obvyklá desetihodinová šichta. Dostávám první zakázku. Ulice Československé armády. Předobjednávka. Na adrese mám být přesně za dvacet pět minut. Ke vchodu přijíždím akorát na čas, jelikož se na této rušné silnici velmi špatně stojí. Zákazník však není k dohledání. Na dotykovém displeji ťuknu cvičeným pohybem na položku “Urgence” a s nepříjemným pocitem sledují jedním okem zpětná zrcátka a druhým vchodové dveře. Nic. Podle přístroje umístěného na palubní desce už čekám na zákazníka déle než pět minut. To je znamení, že můžu zapnout čekačku a znovu se ohlásit dispečinku. Raději klopím hlavu, kdykoli projíždí jiný vůz, jelikož i teď před půlnocí je tato hlavní třída mezi Dejvicemi a Bubenčem frekventovanou silnicí. Minula mě hlídka Policie České republiky. Naštěstí vozidlo pokračovalo v jízdě.

“Kolegyně, už jsem tady skoro deset minut, dost špatně se tu stojí. Jak to vypadá se zákazníkem?”

“Pane kolego, pán mi to nebere. Já vám to ruším.”

Výborně. První zakázka a hned storno. Třicet pět minut v hájí... Ale zároveň jsem rád, že můžu odjet. Noc se táhne jako med. Pondělí, půl třetí ráno. Na další zakázku už čekám skoro hodinu. Přepadají mě myšlenky na spánek. Koketuji s nápadem, že si sklopím sedačku a za poslechu nočního vysílání rádia počkám na dalšího zákazníka v bezpečí pumpy. Nakonec se rozhodnu pro měkkou postel. Zítra je taky den. A ráno to beze mě dispečink a kolegové zvládnou. Tak tedy dobrou noc...

-inosh-

Další články z taxikářského prostředí na nových stránkách autora