Již delší dobu mě fascinují články o tom, jak si naši předkové představovali svoji budoucnost - naši současnost. Občas mě zaráží, jak chytré hlavy své doby futuristicky přemýšlely nad novými technologiemi, ale ve svých představách je degradovaly naprosto zcestným provedením. Létající elektromobily jsou ovládaný nepřehledným množstvím páček a knoflíků a nechybí nekonečné množství plechu.
Uvažoval jsem, že bych podobné útržky sbíral a řadil podle data, kdy měla být vize naplněna, ale moje neschopnost držet se dlouhodobě jednoho projektu mě nakonec od záměru odradila. Místo toho se pokusím zařadit mezi autory, kteří svými naivními představami o budoucnosti baví své potomky a jejich generace. Až článek dopíšu, uložím a možná i zveřejním, budu doufat, že tento textík jednou někdo objeví a bude se uculovat stejně jako to dělám já, když čtu články z padesátých let o tom, jak si lidé představovali svět po roce 2000. Žádné podobné magické číslo nás v příštích dekádách nečeká, takže k dnešnímu dni jednoduše přidám padesát let. Tak tedy 17.8.2062... Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, jakým směrem se vydá svět multimédií. Máme 3D televize, uvažuje se o rozšíření technologie, která by divákům umožnila vnímat i pachy. Ale to je podle mě slepá ulička. Pořád si říkám, že ačkoli se snažíme zdroje obrazu a zvuku digitalizovat, zařízení, která nakonec celý vjem přijmou, jsou přísně analogová. Ano, bavím se o našich očích, uších, případně nosu. Poslech hudby dnes probíhá jako bychom chtěli nahrávat mikrofonem přiloženým k reproduktoru. Ale pokud touha po digitalizaci půjde dál, budeme chtít digitálně i přijmat. Nejdřív jsem si představil něco jako USB konektor připojeny k páteři. Jakási díra na zádech, která by nám umožnila vnímat děj filmu a kvalitu hudby přímo. Pak jsem si ovšem vzpomněl na zmiňované články z padesátých let s jejich naivními představami o mechanickém ovládání futuristických strojů a došlo mi, jak absurdní je (nejen z pohledu člověka v roce 2062) představa drátu zapíchnutého do zad. Přenos dat do mozku bude řešen bezdrátově. Pochopitelně. A pokud se tvůrci děl přizpůsobí (a já jsem přesvědčen, že ano), přidají další prožitky. Možná film skutečně prožijeme. Tady už se moje vize blíží filmu Matrix, přiznávám. Ale tuto skutečnost jsem si uvědomil až zpětně, Neo a jeho parta mě skutečně neinspirovali. Jak nad tím přemýšlím, říkám si, že mozek bude třeba schopný zpracovat devadesátiminutový snímek mnohem rychleji a my tak absorbujeme pocity a zážitek ze sledování celovečerního filmu během několika minut nebo vteřin. Pokud budeme chtít. Někdo může poznamenat, že tak přijdeme o sekundární efekt sledování kinematografických děl - trávení času - a já si nemůžu nevpomenout na komentář Karla IV, který se v jednom pořadu ocitá v naší době a pokládá nezapomenutelnou otázku: "A co děláte s ušetřeným časem?" Nicméně v této technologií (zvlášť v její bezdrátové podobě) vidím velkou možnost potenciálního zneužití. V těch nejstřízlivějších představách alespoň k marketingovým účelům. Přátelé z reklamního průmyslu, nezní vám to jako rajská hudba? Ale na druhou stranu, umíte si představit studium za pomoci přímého přenosu dát? Úžasné! Myslím (a trochu také doufám), že jídlo a gastronomický průmysl projde revoluční změnou. Brzy skončí posedlost přírodními potravinami a my naplno využijeme potenciál, který nabídne chemie a další přidružená odvětví. Snažím se hlídat si příjem energie, tuku, cukru a jíst vyvážené množství bílkovin a vlákniny. Během nákupu horlivě sleduji všechny tabulky nutričních hodnot a říkám si, jak složitá může být například výroba koňakové špičky s požadovaným složením (60% bílkoviny, 10% vláknina, 10% cukry - z toho 3% tzv. rychlé, zbytek voda). Bavil jsem se o tom s několika chemiky a svorně odpovídají, že je to nemožné. Nyní. Ale za padesát let? Jinou cestou by mohlo být naprogramování metabolismu, aby nespálené cukry vyloučil stejně jako většinu tuku a my se tak mohli oddávat prakticky čemukoliv s vědomím, že jsme organismus naprogramovali na požadovanou váhu a množství tělesného tuku. Něčeho se nám nedostává? Zpráva (Kam? Na mobil? A nevysmáli by se nám lidé v roce 2062, kdybychom mluvili o telefonních přístrojích v dnešní podobě? Takže jednoduše a bez konkrétního popisu: Obdržíme informaci.) o tom, že máme tělu v rámci udržení všech hodnot v požadovaných hladinách dodat 12 gramů cukru a 23 gramů bílkovin. Ale jak? Můj sen vypadá následovně. Zvolíme chuť (třeba hovězího masa), konzistenci (třeba krůtího masa), tvar, požadované složení (poměr tuků, cukrů, bílkovin...), váhu a z něčeho, co by mohlo připomínat dnešní 3D tiskárny, vyleze chutné jídlo. Žádné amarony, prostě jídlo takové, jaké máme rádi. A bez škodlivých éček, která budou nahrazena pro naše tělo šetrnější alternativou. Ta představa se mi líbí! Tak si jakýsi Jindřich Husička představoval v roce 2012 budoucnost lidstva za padesát let. Jak se vám moje vidění budoucího světa líbí? Nebo (poku dd se k Vám tento text dostal za padesát let) jak moc jsem k smíchu? V té době mi bude necelých osmdesát let, takže třeba se budu moci jednou zasmát sám sobě. Kdo ví.
