Respektive: O princi Čekankovi, jak Putoval za princeznou a o všelijakých dobrodružstvích, která se mu přihodila (protože celé se mi to do nadpisu nevejde).
Patrik Ouředník mne zaujal už před mnoha lety. Tehdy to bylo také moje první setkání se Šmírbuchem jazyka českého, tedy slovníkem nekonvenční češtiny. Ovšem člověk, který v odborné literatuře uvede cca 180 výrazů pro soulož, si musí získat srdce nejednoho člověka s láskou pro naši mateřštinu.
Na prince Čekanku jsem narazil zcela náhodou, ostatně jako na mnoho dalších svazků, které mi kdy prošly rukama.
Původně jsem totiž hledal zcela jinou pohádku, ovšem knihovní a internetové databáze mi nabídly právě tento tenký svazek. Protože už samotné jméno princovo mne zaujalo, zapátral jsem dál. Krom toho autor sám byl zárukou něčeho zajímavého.
Moje pátrání bylo korunováno úspěchem celkem rychle. Tak jsem držel doma další výpůjčku z knihovny a probíral se s úsměvem na tváři stránkami nádherné hry se slovy, písmenky a pohádkovým příběhem. Ten tu, pravda, není v první linii.
Pro Patrika Ouředníka je hlavní krásná hra se slovy, s rýmy, slovními hříčkami a prostě s jazykem jako takovým. Což neznamená, že by příběh jakkoli pokulhával. Plyne si svým tempem a můžete ho mít odbytý za deset minut, nebo si ho užívat podobně, jako když si po dvacáté pouštíte klasickou Noc na Karlštejně. Mám teď na mysli film Zdeňka Podskalského, nikoli divadelní hry či další verze.
„Jmenoval se Amadeus Bubulus Cyprius Dalameus Eukalyptuj Filipius Galimatiáš. Ale kamarádi mu říkali Čekanka, protože měl tak hrozně dlouhé jméno a pořád na něco čekal.“
Pokud bych měl Čekanku (prince, nikoli rostlinu) zařadit do kruhu knih podobných, je tu rozhodně Fimfárum Jana Wericha, nebo například Pohádky po telefonu Gianniho Rodariho. Fimfárum mám rád dodnes, Pohádky po telefonu mi kdysi četl otec, když jsem měl tři týdny chřipku (někdy na prvním stupni základní školy).
Všechny tyto knihy patří do toho skutečně kvalitního, co česká či překladová tvorba naší knižní produkce v minulých letech vybrala či stvořila úsilím vlastním. Směle se může postavit k Pohádkám o mašinkách, Malé čarodějnici nebo Kubulovi a Kubu Kubikulovi.
A už si knížečku zamilují vaše děti nebo vy samotní (či se stane obojí), rozhodně je to svazek, ke kterému se budete vracet, pokud ve vás troška toho dítěte zůstala i v dospělosti.
