„Nehmotnou branou někdy přecházíme ze skutečnosti do svých přeludů. Nelze ji zamknout, neboť není klíč, jež uvěznil by ústa myšlenky. Jen smrt jej má. A možná ani ta.“ (Zdeněk Mahler)
Procházka dějinami katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha, která stojí někde mezi dokumentem a divadelním představením. Ukápne slza dojetí a kolem té stavby na Pražském hradě už nikdy nebudete chodit jen tak.
Slovy v perexu začíná jedinečný dokument o historii dominanty Pražského hradu i našich dějin. Člověku aspoň trochu znalému naší kultury a historie asi není třeba doktora Zdeňka Mahlera představovat.
Ale stejně – český muzikolog, pedagog, publicista a spisovatel. Od roku 1960 na „volné noze“ a za celý svůj život nás zásobuje mnoha kvalitními pracemi zabývajícími se hlavně českou historií. Zaměřuje se na postavy, osobnosti a nejrůznější místa naší historie.
V roce 1994 zaměřil pod taktovkou Milana Peška svou pozornost na historii Katedrály svatého Víta, Václava a seznámil nás s její historií. V jeho případě „seznámil“ znamená, že nás pomocí téměř básnického jazyka, dobových dokumentů a natáčení přímo v prostorách katedrály uvedl do historie plné lidského umu, mocenských sporů, střídajících se panovníků a budovy, která tím vším proplouvala jednou v obavách, jindy jako hrdý majestát české kultury.
Vzhledem k tomu, že Zdeněk Mahler by dokázal udělat představení i z čtení návodu na vaření špaget, i tato trilogie překračuje díky jeho přístupu hranice prostého dokumentu. Informační hodnota je samozřejmě obrovská. Autor zmiňuje mnohé detaily, jako třeba tři verze zvonu Zikmund a jejich osudy, aniž by ztrácel kontinuitu výkladu.
Pozor, že z něčeho dělá představení, neznamená, že z toho dělá estrádu nebo komedii. Naopak. Tento cyklus by neudělal ostudu ani na prknech Národního divadla, pokud by na nich byl zpracován.
Výklad začíná u rotundy, kterou založil kníže Václav I. v desátém století. Pokračuje přes Karla IV., Lucemburky, Habsburky a všechny další epochy, které měly z katedrálou co dělat. Nezapomíná samozřejmě ani na protektorát nebo zmínku o komunistické zvůli.
U těchto smutných období se Mahler zastavuje jen na krátkou dobu. Ne kvůli tomu, že by obě epochy neměly význam, ale ve srovnání s tím, co jim předcházelo, jakoby trvaly jen moment.
Mahler si drží svou jiskru také díky zmínkám o pověstech a zajímavých spojeních, tu vážných, tu celkem humorných. Ostatně on sám není žádný suchý čumák – je to vzdělaný člověk, který umí brát věci s nadhledem a usmát se jak nad českou historií, tak sám nad sebou.
To ostatně dokázal i v talkshow Jana Krause Uvolněte se, prosím, když líčil historky z natáčení filmu Amadeus na Pražském hradě. Dodnes koluje historka, že tehdy byl svatý otec na tajné návštěvě hlavního města. Ale ne, to byl pouze pan Mahler, který v sutaně kynul z jedoucího vozu.
