Věčné návraty nemusí mít jen důstojná klasika, tak se zkusme nezlobit na norský seriál Vánoce u našich, který vám může zpříjemnit adventní čas, že hlavní hrdinka Johanna vypadla z oka Bridget Johnson.
Zdravotní sestřičku Johannu - norskou Bridget Johnson, spojuje s její britskou předchůdkyní skutečně mnohé : věk třiceti let, osobní stav - bez partnera a bez dětí, velmi slušná pracovní pozice a její rodina, která se jeví jako ideální a tlačí na ni tvrdě , aby se už konečně zařadila, zabrala, zakotvila … to znamená, vdala se a měla děti.
První série je vtipná, roztomilá, dojemná a hlavně zábavná. Zábavná, zdůrazňuji, protože nesnáším výraz „odpočinková“.
Zde lehce odbočím a ptám se: Kde se vůbec vzal ten výraz „odpočinkový“ film nebo seriál, který je pro mě v současné sobě většinou synonymem toho, jemně řečeno, méně kvalitního, zejména v české filmové produkci? Co je to za hodnocení, které ještě ke všemu bývá umocněno trapnou hláškou, že prý se „u toho nemusí přemýšlet“.?
S tímto výrokem jsem se náhodně setkávala již dříve, ale dramaticky to na mě dopadlo až jednou při odchodu z kina, kdy nás po promítání filmu Tátova volha míjely davy žen, libujících si v tom, „jak si odpočinuly a nemusely téměř 2 hodiny přemýšlet ???!!!“
Ony chodí do kina, aby nemusely přemýšlet ???!!! Neměly by tedy raději doma spát nebo snít, to by jim vyšlo levněji.
Proč raději úplně prostě nepřiznat, „že se mi to líbilo, že to je to, co mě baví? Že jsem prostě taková?“ Že mám ráda jednoduchost a klišé? Vždyť proč ne, každý nemůže být intelektuál. Ale neschovávejme to do trapných schránek.
Mně se například ten film prostě nelíbil, ale přemýšlela jsem při něm velmi a kladla si spoustu otázek o jeho smyslu a už ho nechci nikdy vidět a ani jemu podobné. O odpočinku se tedy rozhodně mluvit nedalo, spíš to bylo velmi, velmi ú n a v n é ! A tak přesně bohužel hodnotím obdobné české filmy (většinou tkzv. komedie), plytké, bez přesahu a často i trapné, se zoufalým Langmajerem v hlavní mužské roli. Škoda ho, jako Borek byl v roce 2004 v Milencích a vrazích celkem dobrý.
O „věčný návrat“, tentokrát k Lásce nebeské se pravděpodobně též snaží nový film Ireny Pavláskové Vánoční příběh , který překypuje známými herci, ale údajně také vulgaritou a sexismem. Roli zde překvapivě přijal i Karel Roden. Film jsem neviděla, pouze četla recenzi Tomáše Stejskala, kterému nemám důvod nevěřit. Takže zase další „odpočinkový počin“, který ovšem se svou půvabnou předlohou nemá společného vůbec nic.
Mám za to, že diváci, co hlásají ta moudra o odpočinku a absenci myšlení při sledování těchto filmů, asi v hloubi duše vědí, že se dívají na škvár, který se jim líbí a mají potřebu to omlouvat tím, že „jak musí ve svém náročném duševním životě pořád přemýšlet jak Platon, tak jim ten film výše uvedeného typu, nebo seriál na Primě nebo Barrandově konečně přinese úlevu.“ No, nyní jsem byla trochu sarkastická, omlouvám se. Faktem je, že přemýšlet se musí pořád a úplně o všem, s tím nic nenaděláme.
A ještě jednou se omlouvám, tentokrát za můj oblíbený citát Larse von Triera, podle kterého má být film jako kámen v botě , ale to už je samozřejmě jiný level, dnes jsme trochu někde jinde.
Seriál Vánoce u našich patří mezi jednoznačně lehké žánry a je, jak jsem uvedla paralelou k Bridget Johnson. Je lehce romantický, dost přehnaný a také trochu seversky bizarní (to mám ráda), ale hlavně vůbec, vůbec není trapný. Přemýšlela jsem při něm o některých, hlavně vztahových věcech, stejně jako u těch „vážných filmů“ , možná i víc… Prostě je to seriál, který je na špici ve svém žánru, což konečně není jen názor můj (81 % na ČSFD).
Tak pěknou podívanou na Netflixu , je tam už i druhá série…
