Znáte ten pocit, ten zvuk? V lese, u jezera, u řeky? To chvění, které náhle zmizí dřív, než si ho uvědomíte? Tak to byly ony.
Můj vztah k nadpřirozeným bytostem byl v mém dětství jednoduchý. Boha a spol. (tím spol. mám na mysli Jeho základní příslušenství, čítající jakéhosi nepochopitelného Ducha Svatého, pak Ježíše, Marii, apoštoly, různé svaté, atd.) jsem jako dítě, díky ateistické výchově, moc neznala. Nejznámější pro mě byli čerti a Mikuláš, neboť ti se osobně dostavovali každý rok pravidelně 5. prosince. Bála jsem se jich, pravda, ale bála jsem se krásně a vlastně jen tak maloučko, protože jsem byla hodné, šprtavé dítě, co nemělo jinou touhu, než potěšit maminku. Co by mi v mé situaci ti směšní hastroši v bílém a černém podivném oděvu, co ke všemu vypadali jako sousedovo kluci nebo jako můj brácha, mohli udělat ? Drmolili „huliky, buliky, uč se a poslouchej maminku a tatínka“ a maminka řekla, že „ona se učí a poslouchá“ a byl konec představení. „Navalte výslužku“, říkala jsem si v duchu a těšila se na pomeranč, ořechy a čokoládu Milenu.
Ani v andělech jsem neměla jasno. Velcí andělé se mi jevili divní svou bezpohlavností, ale jejich zdůrazňovaná krása mě nutila k úvahám, zda vypadají jako má starší sestra nebo Jean Marais, kterého tehdy obdivovala. Malí andílci pak sice byli roztomilí, vyhlíželi jako děti, ale byli zase příliš baculatí, skoro jako já, a to bylo špatně, to mě nebavilo.
Mě zajímaly víly a hlavně rusalky, protože ty přece žijí u vody! Kdo se narodí a vyroste u řeky jako já, nasákne vodou na celý život. Nemám a nebudu mít z vody strach, ráda se na vodu dívám, ráda jsem u vody, ve vodě, na vodě…….. Na řece, na jezeře, na přehradě, na rybníku, u moře (oceán mi zatím dopřán nebyl) , tam všude jsem šťastná.
Kdesi v mém hlubokém podvědomí se skrývá kniha o vílách a rusalkách a už si nepamatuji, jestli mi ji četla maminka nebo já sama, jako jednu z mých prvních knih. Byly tam ilustrace, které mě ovlivnily na celý život, přestože si je přesně nepamatuji. Vybavuji si jen tu naprosto dokonale zachycenou atmosféru kouzelných příběhů těch nadpozemsky krásných a křehkých bytostí, ty dlouhé vlající vlasy, ano vlající, nikoliv smáčené, přestože to byly rusalky. Jak bych si přála tu knihu znovu vidět – nebo raději ne ? Co je ve vzpomínkách a fantazii, by tam možná mělo zůstat…..
Záznam divadelního představení Dvořákovy Rusalky, sledovaný mýma osmiletými vytřeštěnýma očima v pozdních večerních hodinách, kdy oba rodiče upadli do zaslouženého spánku, mou lásku k rusalkám jen znásobil. Brzy poté na mě Československá televize nastražila adaptaci Malé mořské víly a celoživotní závislost na vílách byla dokonána.
V pozdějších letech, protože jsem se svou zálibou nechtěla být sama a s dospělými a pubertálními vrstevníky o tomto tématu mluvit jaksi nešlo, vyprávěla jsem svým malým neteřím snové příběhy o království vodních králů a rusalek. Ty jejich oči, když jsem jím líčila, co se skrývá pod hladinou řeky Labe, vidím dodnes.
Pak šel čas, a tolik cest a tolik míst, lesní tůně a horská jezera…… Vždy je tam vidím , vždy tam jsou , tak jemné, vlající, průsvitné, neuchopitelné, a když je právě nevidím, nevadí, asi zrovna odběhly, vždyť nedaleko je další jezírko a tůň ….
A nikdo neví, co je jejich role, zda jsou jen rusovlasé, říční, jezerní nebo snad … zlé… ? Ne, ty mé Rusalky nejsou zlé, jak tvrdí některé zdroje, nebyly prokleté ani nespáchaly sebevraždu, a když si češou své nádherné rusé dlouhé vlasy, nezpůsobí povodeň. Mé rusalky jsou sen, sen o jejich kráse a mé nikdy nenaplněné touze, sen, který se spolehlivě spustí jak film, když uvidím tu pravou vodu.
A před dvěma lety jsem ji zase viděla, v Jizerských horách na Jizerce, tu „pravou vodu“, ale tentokrát ne v hlubokém lese, který se na chvíli roztrhne, abychom viděli jezírko, zde to bylo jinak! Vše bylo jinak, obloha byla neskutečně blízko, vzduch se nehýbal a nebyl zde běžný les, ale kosodřevina, nádherně tajemná, jezero vystřídal jen pouhý potok, ale jaký potok! Rudohnědá říčka, se točí a svíjí, jako kdyby je volala, aby s ní tančily a vlály, mizely a zjevovaly se, a nabízí jim možnost kdykoliv uprchnout, mají kam, a zase se mohou vrátit, a tančit a tančit v jejích meandrech do nekonečna…. Poprvé na Jizerce a hned se můj sen objevil v nových kulisách. Pokud je milujete jako já, jeďte v létě za nimi, jsou tam a čekají jen na vás…
