V dobách mého raného mládí (60 a 70 léta) měl zvláštní křestní jméno málokdo. My holky jsme byly Jany, Jarky, Jitky, Hany, Dany, Mileny, Jiřiny, Aleny, Věry, někdy i Ireny , Evy, Květy, Zdenky a Vlasty…
A kluci se jmenovali Petr, Pavel, Franta, Mirek, Jirka, Jarda, Láďa, Zdeněk, Karel, někdy i Miloš a Luděk.
Někoho možná překvapí, že zde neuvádím česká, klasická a dnes oblíbená jména jako jsou : Marie, Anna, Anežka, Jan, Josef nebo Václav. To je proto, že tato křestní jména byla tehdy považována za zastaralá, nemoderní a dávala se výjimečně, hlavně v rodinách se silnou tradicí (znám i 5 generací Josefů – móda „nemóda“). Moji spolužáci tehdy tato jména většinou nenosili.
Zde je na místě zdůraznit, že se dnes běžná křestní jména s biblickým odkazem, jako např. Sára, Ester, David nebo jména tkzv. staročeská: Lukáš, Martin, Vojtěch, Tomáš, Matěj, Krištof, atd., se v té době nevyskytovala téměř vůbec. Alespoň já jsem nikoho takového neznala.
Takže asi není těžké odhadnout, že pokud se v těch letech objevil mezi vrstevníky, kde jinde než ve škole, někdo, kdo měl jméno jiné, zvláštní - získal pozornost, jako vše co bylo jiné a zajímavé. Speciálně já jsem vždy byla na křestní jména vysazená a nikdy jsem neodpustila svým rodičům, že mi dali tak fádní křestní jméno, přestože zvažovali pojmenovat mě po babičce Tereze. Bože, jak by mi to jméno slušelo. Byla bych jediná Tereza široko daleko, ve škole základní i střední, i na svých pracovištích budoucích. Ale to ne, báli se mi údajně „ zkazit život“ takovým starodávným jménem“ v té „úžasné moderní době 50-let“. Ze stejného důvodu nepojmenovali svého syna jménem Gabriel (po otci ) i rodiče mého muže a nazvali ho bohužel stejně jako mě, „hezky česky“ Jaroslav. Jeho to sice na rozdíl ode mě moc netrápilo, nicméně občas si Jarda a Jarka spolu při sklence říkali, že kdyby se jmenovali Gabriel a Tereza, mohl se ten život jinak vyvíjet.
Nikdo z milovaných literárních a filmových hrdinů mého dětství a dospívání se také rozhodně nejmenoval Jarda, Láďa nebo Milan. To platí samozřejmě i o ženských postavách. Znáte snad nějakou Jarku nebo Jiřinu v dobrodružném filmu nebo románu? Vždy jsem nějak tušila důležitost jména pro život člověka, pro to čím se stane a jak jej budou ostatní brát a hodnotit. Bylo mi samozřejmě jasné, že hezký a chytrý Jarda je lepší než hloupý a škaredý např. Daniel a třídní kráska Jana by neměnila s malou tlustou Alexandrou. Jenže takové protiklady v praxi moc nenastávaly. Naopak, povedlo se mi mít první, ještě dětskou lásku jménem Rudolf (krásný vysoký blonďák se zelenýma očima) a já jsem si to jeho jméno psala donekonečna do notýsku a neustále jsem ho oslovovala Rudo, abych si užila zvuk toho jména. Co se kamarádek týká, měli jsme v průběhu let na základní škole jen tři holky s výjimečnými jmény: Petru, Vendulu a Tony, všechny byly hezké a jejich jména jim přidávala plusové body. Ze školy střední si pamatuji krásnou a výstřední Lianu, ze které jsme byly všechny úplně hotové.
V pozdějších letech době jsem si nemohla nevšimnout, že jiná než běžná křestní jména se dávala v rodinách umělecky založených a nekonformních k totalitní moci, tehdy jsem poznala první Allany, Waldemary, ale i Hynky a Jáchymy. Když jsem se jednoho nositele takového jména ptala, co přimělo jeho rodiče k takové volbě, řekl mi, že to byl jediný způsob, jak se odvážili vymezit se proti „nim“.
Také naši oblíbení čeští spisovatelé nešetřili plejádou netypických jmen, Páral hýřil jmény jako Viktor, Edita, Zita, Alex, Darina, atd. a porevoluční Viewegh v tom svými Olivery a Kvidy pokračoval. Tak to mě vždy těšilo, že jsem s tou posedlostí po jiných, zajímavých jménech nebyla sama, a že to asi má nějaký hlubší význam.
Jak šel čas měnila se naše společnost a měnila se i jména. Lenky, Tomáše, Radky, Martiny, Renaty a Moniky šedesátých let vystřídali Markové, Davidové, Michaely, Kláry a Žanety let sedmdesátých a osmdesátých, Angeliky, Brigity, Jessicy a Patricky pak nahradili Aničky, Barborky, Kubové a Honzové, ale také Sofie, Laury a Mii. Škála jmen je dnes tak široká, že už těžko někdo svým jménem spolužáky oslní. Asi ta fascinace jménem patří do minulosti, jako mnohé další, to není pro mě smutné, to je normální a nevadí mi to. Co mi ovšem velmi vadí, je to, jak současný lidový jazyk se jmény nakládá. Mám na mysli používání tkz. „domáckých tvarů“, pokud mi rozumíte (to je termín z křížovek).
Já jsem ani v dětství neměla ráda když někomu říkali Anča, Božka, Mařka a „Jarča“ mi nesměl říci vůbec nikdo! Jenže mně ani na mysl nepřišlo, že se stejným způsobem budou jednou potvořit i ta jména jiná, cizí nebo zvláštní. Pro mě je nepochopitelné, že rodiče hodiny listují kalendářem, dohadují se o jméně a pak, když vyberou krásná jména: Monika, Veronika, Dominika, Sabina, říkají všichni těm dívkám „Monča, Verča a nedej bože i Domča a Sabča“! „Vidíte a slyšíte, jak je to strašné ? Tak to už by byla přece přijatelnější ta česká Anča nebo Jarča. U kluků je to o něco lepší, ale také jsem znala Reného, kterému doma říkali „Renda“. Vždy jsem se ptala jeho matky, proč ho radši nepojmenovali Václav, vždyť „Venda“ by bylo pak přirozenější.
Ale já si skutečně na osud neztěžuji, odměnil mě po letech přítelem Radkem, což by bylo adekvátní všem těm Richardům, Romanům a Patrikům, kdyby ovšem netrval na tom, že mu mám říkat " Ráďo".
Na závěr pak nezbývá, než konstatovat, že přestože se celý můj předchozí text odvíjel v duchu Nomen omen – jméno znamení, v rámci objektivity je nutné zmínit slova klasika : Co je po jméně? Co růží zvou , i zváno jinak vonělo by stejně.
