Labské variace, řeka v čase (léta šedesátá až sedmdesátá)

Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl.  Jiní jsou lidé narození v rovinách, jiní jsou horalé a jiný je ten, komu od narození do dospělosti  hučí do uší moře.  Já jsem se narodila a vyrostla u řeky.  

Proto  jsem, jaká jsem, stálá a zároveň unikající,  s touhou po změně,  přetahuje se ve  mně, ten dvojí  říční princip, celý život se ve mně pere.

Řeka teče před Děčínem pomalu, má čas, nikam nespěchá,  krásu  Porty Bohemiky  má už  za sebou,  moře  je ještě  daleko,  tak se trochu rozlije do šířky,  vody v ní moc není, snad jen na jaře,  v létě ne, až na výjimky,  ale to pak stojí za to.

Když jsem se narodila, tak prý byla  labská voda téměř pod okny. „Tak ji hoďte   do té velké  vody,“ volala  porodní bába na matku, když si jí stěžovala, že ta holka, které pomohla na svět,  pořád  jen řve a řve  a řve…

Řeka má slepé rameno, říkáme mu   „Rakoviště“.   Tam se jako děti koupeme, než se osmělíme  na Labe.  Do té doby  mě tam  berou starší sourozenci „na duši“. To je dobrodružství, ležet ve  velké  duši pneumatiky   od náklaďáku  a nechat se unášet labským proudem. Dodnes si vybavuji ta vodní kola, pěnu a vůni vody uprostřed řeky.

 Když se vracím  z koupání   v sobotu  domů,   připálená (kdepak opalovací krém),   krásně   unavená a  hladová   jak ten pověstný vlčák, z oken vždy  voní smažené řízky a okurkový salát. „Ty už seš doma, Jaruško ?“ ptá se maminka a já potvora  vypočítavá, řeknu, že jdu dřív, protože se ještě chci učit  dějepis, konkrétně řecko-perské války, což už dávno  perfektně  umím, protože mě to baví. Maminka je dojatá, pochválí mě, jak jsem zodpovědná, je tak lehké ji potěšit… Je až přehnaně šťastná, že se dobře učím, asi je to satisfakce za to čtvrté,  uřvané dítě, které rozhodně nebylo vymodlené.

Řeka má navigaci z kamenných kostek, mezi kterými rostou trsy pažitky,  říkáme  jí „ šnytlík.“ Maminka  mě pro ni   posílá  a dává ji do polévky.  Vypráví se, že kdysi na Labi ztroskotala loď s nákladem, který obsahoval i „šnytlíková“ semena.   Možná to pravda je, možná ne, ale nadšeně to předáváme dál, stejně jako báji o chobotnici, která se přisála  na loď v Hamburku a pustila se až v Děčíně!  Navigace je v létě žhavá, pálí do chodidel, ale pak ta úleva, až se nohy ponoří do vody. Když se hodně soustředím, ten pocit si vybavím ještě dnes.  

Řeka je místem společenským. Lidé, i neplavci,  tráví  nedělní odpoledne na břehu. Znepokojeně pozoruji, že se všichni místní (i ženatí) muži snaží získat pozornost mé starší krásné sestry.  Obávám se, že já tak populární nebudu.

Řeka mě učí překonat samu sebe. To se jen zdá, že se nebojím skákat do hloubky z přívozu  a šplhat na loďky za čluny, které proti proudu táhnou lodě. Bojím se, ale dělám to, všichni to dělají. Také chodíme v plavkách, bosí po silnici proti proudu, abychom pak plavali dolů. Slunce  taví  asfalt na  vřelou  černou kaši, která nám spaluje a  obaluje nohy. Přesto jsem šťastná,  protože je tam i  on   a já patřím  mezi ně, mezi tu skvělou partu, která mě letos už  vzala mezi sebe.  Chlapi z aut na mě troubí, jsem jediná holka mezi kluky a dětskou postavu už  nemám.  Co víc si přát…

Řeka  donutila otce splnit si svůj sen,   koupit   motorový člun a vyvážet rodinu stylem, za který by se nemusel stydět ani Hrabal.  Naše bizarní plavby ukončila  až  skutečnost, že motor člunu měl překvapivě velkou spotřebu, což se promítlo do rodinného rozpočtu. Úsporná jízda pak měla za následek potopení člunu a ohrožení pasažérů neplavců (zejména matky). Od té doby byl člun již pouze letněn na trávníku před domem.

Řeka je magická, ráno zlatá sluncem, v noci postříkaná stříbrným sprejem měsíce.  Bílá mlha mění její proud a břehy každou minutu do jiných tvarů…, už to ani snad není mlha, ale říční rusalky, které se prolínají a tančí s řekou a nad řekou.  A co teprve život pod vodou, tajemná vodní říše plná zvláštních bytostí a tvorů. S nikým o tom nemluvím, nikdo by to nepochopil, až na mé malé neteře, kterým to vyprávím namísto pohádek, a  které pak mají své  modré oči rozšířené a temné jak labská hladina. 

Řeka  je součástí  mého života. Je to první, co vidím, když vstanu a podívám se z okna u postele. A je to poslední, co vidím, než jdu spát. Je tu se mnou, stejně jako můj pokoj,  knížky,  můj pes,  taška do školy  a moje lásky. Když ráno  navrstvím potřebné množství  makeupu, jdu kolem ní a cesta  mi utíká, jako její proud.  Odpoledne se dívám  z okna, abych viděla, zda se  dívá i on. Když se nedívá, obleču si letní šaty a bosa brouzdám po  labské pláži před jeho domem, dokud nevykoukne. Večer pak spolu sedíme na přivázané loďce a z tranzistoráku zpívá Neckář:   „Susanne místo  má, je skryté blízko břehu,  sedí tam a proud ji zná a všichni závidí tu něhu…“   A v tu chvíli jsem já ta Susanne, ačkoliv nic  netuším o Leonardu Cohenovi.

Řeka je divadlo, které nikdy neomrzí, stejně jako vrchy nad ní a ty věčné dramatické východy slunce.  Nejvíce to oceníme po probdělé noci, když se slunce prorve k nám do podkroví  a  kategoricky   žádá ukončení všech nočních  šíleností.

Řeka ale také může být místem smrti, pro toho,  kdo se   rozhodne, že mu bude lépe, když se nad ním zavře  její  hladina. Bohužel je někdy i místem smrti nedobrovolné, pro toho, kdo jde do její náruče nepřipraven a bez pokory.  Ale to pak není její vina.

A potom ji musím opustit, tu mou milovanou řeku, odstěhovat se jinam, kde nebude se mnou, nebude denně na očích, jak budu bez ní žít?

Žádný strach, počkala na mě, ona vždy počká, to je jediná jistota.  Byla tady přede mnou, je tady se mnou a bude i po mně.   Labe,  „ Albi , řeka bílá, pomalá“.