Co psát v době, kdy dochází inspirace, kdy je mi trapné nereflektovat současnost a schovávat se pod klasikou, které se stejně nikdo nebojí, protože je mu většinou ukradená… O čem psát, aby to mělo smysl?
Mám psát o tom, co mě trápí?
O tom, že lidé, které jsem celý život pokládala za inteligentní, dnes omílají ubohé a kruté dezinformační nesmysly ?...
O tom, že bývalá kolegyně, zastávající vysokou funkci ve státní sféře, označuje bez ostychu a beze strachu na fcb ukrajinské děti za „nácky“?...
O tom, že se někteří z mých blízkých až nejbližších, vymezují proti ukrajinským uprchlíkům způsobem, který mě bolí a děsí zároveň?...
O tom, že i ti, kteří prvoplánově zastávají názor, že uprchlíkům před válkou je třeba pomáhat, končí se svou filantropií v okamžiku, kdy se ta pomoc , byť jen nepatrně, dotkne jejich zájmů?...
O těch ostatních, kteří navzdory své velice slušné životní úrovni donekonečna omílají, že se stát stará o Ukrajince a „ né vo naše lidi…“ A kteří to budou mlít, bez ohledu na další zvyšování důchodů a jednorázových příspěvků na děti a čehokoliv dalšího, co pravicová vláda sleví ze svého programu.
Podrobnějším rozborem výše uvedeného bych se dozajista dostala do těžké deprese a to nemám v úmyslu, už takhle to stačí až, až.
Mám psát o tom, na co jsem hrdá ?
Na ty, kteří přispěli a přispívají finančními dary na cokoliv, co může Ukrajině pomoci.
Na všechny, kdo se o uprchlíky starají na hranicích a ve všech těch centrech.
Na učitele ve školách, kteří se snaží začlenit ukrajinské děti do vzdělávacího procesu.
Na pracovníky úřadů práce, kteří se snaží najít pro Ukrajince práci, oni totiž pracovat chtějí.
Na zaměstnavatele, kteří jim práci dají a zároveň se k nim chovají stejně jako k českým zaměstnancům.
Na všechny neziskové organizace, které Ukrajincům pomáhají, ubytovaly je, učí je česky, snaží se je začlenit do společnosti. Krásným příkladem je klášter v Hejnici, který poskytl azyl ukrajinským matkám s dětmi, čímž znovu potvrdil své dávné františkánské poslání.
Na našeho premiéra, který neuhýbá, nekličkuje a svůj konzistentní názor na ruskou agresi prezentuje na fóru domácím i zahraničním.
To nejlepší na konec :
Na všechny, kteří ukrajinské uprchlíky ubytovali ve svých domovech, často i za cenu svého nepohodlí. Osobně znám velmi dobře takovou 80-ti letou paní a hluboce si ji vážím.
Závěr nebylo nutné dlouho promýšlet, nabídl nám jej proti proudu času John Donne, a v jeho stopách Ernest Hemingway, a tím došlo i na tu mou oblíbenou klasiku, které není třeba se bát , ale je třeba ji mít stále na paměti.
„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
