Kdo se bojí klasiky ....

  Zkrocení zlé ženy.  Proč je třeba krotit ženu?  Komu to prospěje?   Děje se to ještě dnes?  A dovolí si nějaké divadlo uvést v současnosti  tuto hru na scénu ?

The Taming of the Shrew, režie Franco Zefirelli

V hlavních rolích hrají ti, co si na nic nehrají:  Elizabeth  Taylor  a Richard Burton.   Oba se prý srdečně zasmáli, když druhý den po světové premiéře v Daily Mirror vyšla kritika s palcovým titulkem „Zkrocení zlé ženy, jeden den u Burtonových“.    

Ve filmové adaptaci hry  Wiliama Shakespeara  je  „zlá“  žena  v podání nádherné Elizabeth Taylor  ponižována tak, že to muselo být přes čáru jak v době Shakespearově,  tak  v roce 1967, kdy  Franco Zefirelli natočil  film, který má na ČSFD k dnešnímu dni 83 %.   Nedovedu si představit, že  by tento film mohl být stejně natočen dnes. 

Otázka zní: Proč se to stále  tak líbí   a líbí se to  snad jen mužům?   Vzhledem k vlastnímu diváckému zážitku, musím přiznat, že se to líbí i ženám. A to nejen proto, že Richard Burton  patřil k povedeným exemplářům svého rodu.  Že by to bylo aktuální i dnes?   Bingo, vždyť je to klasika!

Nemohu tvrdit, že mě bavilo, když Kateřině bylo odpíráno jídlo a spánek ve chvíli,  kdy byla hladová jak vlčák  a k smrti unavená.  Zamýšlela jsem se  v této souvislosti nad  současným chováním mužů k ženám, které bychom jen těžko nazvali krocením, nicméně  jak se zpívá ve známém hitu -    „ jistá paralela by tu byla....."

Dnešní muži nám jídlo  ani spánek většinou neodpírají, naopak, povzbuzují:   „Vezmi si ještě houstičku, miláčku (ale chraň tě pán bůh přibrat v pase)“.  „Běž už spinkat zlato, jsi unavená (ať se mohu koukat na fotbal nebo na porno..) "  To bych jim ale  prominula.  Muži chtějí, abychom  hodně jedly a  zůstaly  štíhlé  a  hodně pily, když zrovna oni pijí  a zůstaly střízlivé. Tak to je, s tím nic nenaděláme. A že potřebují být u televize nebo  notebooku někdy sami, také chápu.

 Mě zaujal postup   Petruccia, který krotil Kateřinu také tím, že z ní s prominutím „dělal vola“. Jedná se o scénu, kdy jedou na svatbu Kateřininy sestry, potkají  pocestného, o kterém Petrucio Kateřině tvrdí, že se jedná o krásnou mladou dívku.  Samozřejmě poté, co mu již zlomená,  či zdánlivě zlomená Kateřina  ten zjevný nesmysl odsouhlasí, se jí vysměje  a vysvětlí  jí, že se  zmýlila.  A tady jsem tu podobnost našla!

 Vždyť  jak často se stává, že naši  muži něco tvrdí a když  my s nimi souhlasíme (ať už opravdu , nebo většinou  abychom měly pokoj), tak to okamžitě obrátí, protože oni to chtějí  j i n a k…… Hlavně  jinak, aby se mohli vymezit, zviditelnit   a hlavně nás opravit…..No, to jsem odbočila. Vraťme se ke Kateřině.   Jaká ona vlastně byla? Bohužel musím vycházet pouze z filmu, protože   na jevišti jsem neměla tu čest  hru vidět, ale předpokládám, že divadelní předloha byla plně respektována.  Kateřina ovšem přece  nebyla  „ zlá“  spíš hysterická, až bláznivá.  Určitě nám pomůže  k pochopení ten anglický výraz  Shrew v názvu originálu,  který sice znamená semetriku, ale také   zvířátko rejska, které vydává vysoké, pronikavé zvuky.

Takže Kateřina křičí, řádí, ubližuje..... protože je nespokojená, ale také  se  asi bojí, jako ten rejsek, když se cítí ohrožen.  Bojí se, co  jí život přichystá, co s ní  ve světě bude. Evidentně sama neví, co  se s ní děje,  co vlastně chce, ale lásku chce určitě, to je zřejmé. Takže když je Kateřina postupem  používaným při krocení  dravých ptáků  konečně „dána do latě",  můžeme si vychutnat závěrečnou scénu, kdy ona sama  kárá ženy za  manželskou neposlušnost a poučuje je o  nutnosti jejich podřízenosti  mužům.    Otázkou je, zda jí to máme věřit.  Osobně si myslím, že Kateřina  nebyla „zkrocena“, ale vyhrála sama nad sebou a pochopila, že svého cíle nedosáhne  ukřičenou agresí, ale  přijetím své ženské role, ať už skutečně,  nebo naoko.  Vždyť pak se jí otvírají neomezené možnosti, jak svého muže a  dění kolem sebe ovlivnit tak,  aby se cítila spokojená.  A že se v průběhu krocení zamilovala do svého krotitele je  dobrý bonus, jestli ovšem nešlo o   Stockholmský syndrom.