Nejprve jen barvy. Růžová, zlatá, bílá. Jsou všude, všude kolem nás, existují samy o sobě, nemají tvar ani rozměr. Stojíme na Hoře Olivetské, sama tomu nevěřím.
Svítání nad Jeruzalémem.
Tak tady se to všechno stalo? Ptám se v úžasu nad skutečností, že tu jsem. Ale dříve než si začnu vybavovat a představovat „Největší příběh všech dob“ a další neméně známé příběhy, začnou se barvy měnit.
Ve chvíli, kdy růžová začíná ustupovat zlaté, dostávají barvy tvary a jména : Skalní dóm, Al Aksá, Západní zeď, Chrám božího hrobu, Dormition…Ale bílá zůstává bílá, zatím nemá jméno a přitom je jí tolik, tolik, tolik bílé…. Poznání bere dech - jsou to náhrobky, náhrobky z mramoru, stovky, tisíce bílých hrobů, moře hrobů, v bílých vlnách obtékají město až k hradbám - Jeruzalém je město uprostřed hrobů! Ale přesto nebo právě proto je krásné, působí vznešeně a nevzbuzuje smutek, ale naději. Žádná z památek ve Svatém městě mě později neosloví jako toto bílé moře hrobů, které vidím před šestou hodinu ranní po příletu do Izraele. Stojím ohromená, bez hnutí a myslím na ty, kteří v nich leží, čekají a věří. Ano, hlavně věří. Víra zkamenělá ve věčnost.
Leží tam, Židé i muslimové, leží a čekají na Mesiáše, tisíce a stovky let, a mně tato víra náhle tady a teď připadá pochopitelnější a nadějnější než křesťanský příběh Spasitele, Syna krutého Boha Otce, který si zopakoval a tentokrát již dokonal děsivý pokus obětování syna. Ve jménu své lásky k lidstvu sám sobě a Ježíši milost neudělil, jako tomu učinil pro Abraháma a Izáka.
Hlavně ji však neudělil Marii, dívce znásilněné neznámým Duchem Svatým, kterou vybral nezávisle na její vůli jako matku Spasitele, aby jej pak nechal před jejíma očima zemřít na kříži a pak ji jako satisfakci poskytl slávu a nesmrtelnost - stála o to ? Vybrala by si tento úděl, nebo by raději byla obyčejnou dívkou? Dívkou, která se směje s chlapci u studny, ženou, která se těší na život s Josefem, matkou dítěte, jehož otec by byl nezpochybnitelný?
Ježíšův příběh byl a zůstává pro mě velmi těžko uchopitelný, nikdy jsem jej nemohla úplně přijmout. Asi je to bez základní výchovy ke křesťanské víře od dětství obtížné a to nejen pro mě. Oproti tomu je příchod židovského spasitele zatím pouze předpovězen, příběh ještě nezačal, a má tedy výhodu, že jej nelze zpochybňovat, kritizovat ani se s ním ztotožnit, lze pouze věřit nebo nevěřit. Jak prosté.
Tam napravo od nás leží zahrada, zahrada Getsemanská, jejíž jméno jsem se kdysi učila správně vyslovit a znělo mi tak biblicky neuvěřitelně. Těžko lze pochopit ten protiklad, protiklad krásy zahrady a hrůzy zrady, zajetí a hrozící smrti. Pochopit vnitřní boj Ježíše, který je hrdý na svůj úkol a smířený se svým údělem, ale zároveň se docela obyčejně lidsky strašně bojí toho, co jej čeká. Čeká v zahradě, až si pro něj přijdou, je předurčen k smrti, nepokusí se uniknout ani bránit, proti násilí staví lásku, nemá šanci, nikdo mu nepomůže. Chápe své přátele, ale zároveň ho jejich chování mrzí: všichni spí, když on čeká, Jidáš zradí, Petr ho zapře …Bylo skutečně nutné, aby to všechno dopředu věděl? Jistě že ano, jen tak má ta oběť smysl. Žádná naděje na záchranu života zde na zemi, jen to předurčení.
