Jste sami se sebou spokojeni ? Myslíte si, že vám to sluší? Dokonce vám to všichni říkají? Běžte se dát vyfotit na občanský průkaz!
Přestože nejsem ani tkzv. „nejmladší“ a bohužel už ani ve středním věku, fotím se docela ráda. Díky zálibě v turistice mě můj přítel fotí na všech možných i nemožných místech, zejména pak opřenou o stromy a skály, což má sestra komentuje slovy: zrovínka jako náš táta. Tím samozřejmě naráží na černobílé fotky našeho společného, krásného, svalnatého a neuvěřitelně opáleného otce, podpírajícího nejrůznější skalní masivy v 30, 40 a 50 letech minulého století. Troufám si tvrdit, že jsem já, stejně jako mé dvě sestry (ano, jsme tři sestry jako od Čechova, vždyť mu to přece Jára Cimrman poradil, neboť dvě by bylo málo…) nedělaly nikdy svému fešáckému otci a hezké mamince ostudu a byly jsme a stále jsme „koukatelné“. Takže fotky výše uvedené , pořízené mým chytrým telefonem vždy pečlivě vytřídím, přidám na Facebook a těším se z lajků a někdy i komentářů typu: Moc ti to sluší, Krásná jako vždy, Jak ty to děláš, atp.
Chci zdůraznit, že to vytřídění nikdy, opakuji nikdy, není z důvodu, že bych tam byla úplná opice! Naopak, věnuji se detailům jako jsou příliš baculaté tváře, které sice dělají ženu mladší, ale jenom někdy, příliš rozevlátá plavá hříva, nebo že ty kraťasy jsou na FCB moc krátké… Pravdou je, že lichotivější jsou fotky pořízené z větší vzdálenosti, ty upřednostňuji, nicméně pokud se uvolím nechat vyfotit zblízka, tak se to dá taky vydržet.
Z výše uvedeného je zřejmé, že focení a pózování mám v malíku, bohužel ne vždy máme tuto činnost ve své režii. To jsem ráno, než jsem se dostavila na příslušný úřad za účelem zhotovení a vydání nového občanského průkazu, měla na paměti, a nestydím se přiznat, že mě provázely obavy. Obavy se týkaly kvality účesu, vhodného líčení a oblečení – málo platné, bude to asi už má poslední občanka, tak ať tam vypadám...
První šok se dostavil v 7.50 před ještě zavřeným úřadem, když jsem zjistila že jsem v pořadí asi tak sedmdesátá. Bože, tolik občanů potřebuje novou občanku! To tady budu čekat nejméně do oběda ! Okamžitě jsem se ale probrala a uvědomila si, že nesmím zůstávat ve své bublině a musím pochopit občany, kteří si jdou do stejné budovy vyřizovat chléb svůj vezdejší, t.j. sociální dávky. Přesně tak to fungovalo a po otevření dveří minoritní a v daném případě majoritní skupina odcválala do 1. patra a pouze my 3 žadatelé o osobní doklady jsme volně prošli do příslušného oddělení. Když pominu zmatky, jak najít přepážku č. 4, která nebyla přepážkou, ale uzavřeným neoznačeným boxem, stále ve mně přetrvával pocit radosti, že nejsem sedmdesátá v pořadí. Tato radost ovšem neměla dlouhého trvání.
Úřednice vyřizující mou žádost byla profesionální a velmi příjemná, sama bych to nezvládla lépe, a to jsem bývala špička v úřednickém oboru. „Občanský průkaz je propadlý, uděláme nový, nejsou žádné změny? Výborně můžeme fotit!“ Cvakla spoušť a na obrazovce přede mnou se objevil černobílý portrét někoho, o kom se mi zdá ve zlých snech. „ Můžeme znovu ? “, zeptala jsem s nadějí, že to byl snad nějaký technický omyl, Jistě, usmála se ta milá paní a zhotovila fotku nesrovnatelně příšernější než byla ta první. „ Ještě jednou“ řekla jsem tentokrát přísně, snad aby si uvědomila , že tam vrství omyl na omyl. Třetí fotka bylo důkazem toho, že nikdy nemůže být tak zle, aby nebylo ještě hůř. „ Nemohla bych se trochu usmát?“ zaprosila jsem tentokrát pokorně, protože vím, že mi úsměv sluší. „Ano“, řekla ta neuvěřitelně trpělivá úřednice, „jen Vám nesmí být vidět zuby. " To jsem samozřejmě věděla, ale stejně mi to bylo líto, protože zuby a vlasy jsou má nezpochybnitelná a nadčasová kvalita. Takže jsem se neovládla, čerstvě vybělený, dokonalý a podotýkám, že vlastní chrup byl vidět a musely jsme jít do toho nanovo. Začala jsem ztrácet sílu i naději, pokorně požádala o další reparát a se zavřenými ústy jsem předvedla úsměv, za který by se nemusela stydět ani Frankensteinova nevěsta. Ze své úřednické praxe vím, že každá trpělivost má své meze, a proto jsem si byla vědoma, že mám poslední pokus. Bylo to zbytečné, neboť ten byl nejhorší. Navzdory východnímu přísloví, podle kterého „moc chtění škodí“ jsem se snažila o druhý nezubatý úsměv a výsledek byl katastrofální. Z obrazovky se na mě usmívala černobílá, lehce dementní tvář, spokojená asi jako po lobotomii.
Klesla jsem až na samé dno a rezignovaně jsem prohlásila: No, tak asi tak vypadám, co naplat. Dejte tam tu první. Úřednice tak učinila, já podepsala žádost a opustila místo, kde jsem pochopila, že když se státní moc, které jsem kdysi byla součástí, rozhodne z vás udělat černobílou obludu, a nebo vám ukázat pravdu, to je otázka, tak vám žádný lajky na FCB nepomůžou…..
