Pamětníci se slzou v oku vzpomínají na staré časy, kdy už od poloviny prosince poštovní schránky - kromě předplaceného Rudého práva či jiných listů partají Národní fronty - „přetékaly“ záplavou pohlednic s přáním všeho dobrého.
Bylo to jaksi osobní a patřilo k dobrému vychování napsat jménem celé rodiny pár (většinou formálních) řádků přátelům a známým - stejně jako oni psali nám.
Aby snad někdo nebyl o pohlednici „zkrácen“ a neurazil se, ti racionálnější pisatelé postupovali podle průběžně aktualizovaného seznamu adresátů – „ten nám už dvakrát pohlednici neposlal, tak letos mu taky nepopřejeme.“
Ty doby barevných pohlednic s idylickou zasněženou krajinou už jsou pryč, stejně jako nenávratně jsou pryč někdejší Vánoce na sněhu.
„Všechno nejlepší …“ teď mailujeme nebo posíláme esemeskami, i na poslední chvíli – je to racionální: jediný text a hromadná adresa. A pokud by na nás někdo zapomněl, a chce to ještě „zachránit“, pípne nám Hezké vánoce právě při konzumaci kapra.
Ti mladší tuhle formu přání považují za normální – a normální vskutku také je. Nenormální, a krokem zpět, by přece bylo přát si osobně, z očí do očí, někde se potkat. Proč, když už i psaní textů ručně na papír překonaly informační technologie.
A ti, co už pamatují víc, tedy onu dobu pohlednicovou, a cítí se poněkud osaměle, málokdo jim pošle e-mail a výjimečně esemesku, příbuzní jen „brnkou“, nebo se na minutku staví, a známí se neozvou vůbec, přesto by neměli propadat klamné představě, že už nikoho, ani v předvánoční době, nezajímají. A že nikomu nestojí za to, aby jim napsal.
Vězte, že stojí...
Hezčí a veselejší Vánoce!
