Uvěřila by veřejnost předčasnému zveřejnění nekrologu prezidenta?

Mohli jsme se dočíst, že francouzskému státnímu rozhlasu se stala nepříjemná věc. Zcela omylem se na jeho webové stránky v jednu chvíli dostaly texty připravených nekrologů ještě žijících osobností.

Že si je redakce píší „do foroty“, neboť jen připraveným přeje náhoda, je normální na celém světě. I u nás. Teď, i v minulosti.

Stalo se před mnoha lety, že když ministr kultury Zdeněk Nejedlý, tehdy už velmi starý muž, přednášel cosi živě do rozhlasu, všiml si, že v pracovně vedoucího redaktora visí na nástěnce kromě jiných, i jeho nekrolog. Byl z toho malér. Ne kvůli tomu, že jej tam redaktor měl, ale proto, že Nejedlému se text nelíbil a tudíž ho nechal přepracovat podle svých instrukcí.

Bylo by to k pousmání, kdyby se něco podobného nestalo i u nás v minulých dnech.

„Šéfe, tak jsem ten vámi redigovaný nekrolog zaslal redakcím, jak jste chtěl,“ lezlo pomalu z Ovčáčka.

„Správně, ať jsou připraveni a nepíší pak narychlo nějaké nevyvážené bláboly o mém životě, jsou to přece nevzdělaní p****ci. A ozvali se?“

„No, to tedy ne.,“ lavíroval Ovčáček,“ neozvali se, ale rychle reagovali.“

„A jak? Něco snad chtěli předělat?“ rozčílil se prezident, „vždyť jsem si s tím vyšperkováním dal takovou práci!“

„Ne, oni ten nekrolog totiž..totiž..“

„Tak, co?“

„Rovnou ho zveřejnili,“ špitl mluvčí. Zeman by se rád chytl za srdce, ale kvůli sešněrování ruky to nešlo. Tak jenom zasípal.

„Asi jsem to zvoral,“ připouštěl Ovčáček, „zapomněl jsem tam napsat, že je to pro případ vašeho..  odchodu, a oni to vzali tak, jako, že už k němu došlo..“

„I****i!“ rozčílil se prezident, „cožpak na to vypadám?!“

Ovčáček rychle několikrát zakroutil hlavou, jako že nikoli a pak řekl:

„Už jsem do redakcí volal, aby to okamžitě stáhli, jako v té Francii.“

„Aspoň to!“ ulevil si prezident, zatímco Ovčáček se na prezidenta zoufale podíval a řekl:

„Ale oni mě neposlechli, myslí si, že jste doopravdy…to… a že já to jenom zdržuju snad kvůli tomu, že tady na Hradě se nemůžeme dohodnout na posledním rozloučení s vámi.“

„Ale to přece není pravda, že by se tady někdo dohadoval. Na to přece existuje mnou schválený plán, spočinu vedle českých králů ve svatovítském chrámu. Tak jim ten plán pošli, aby potom mohli nekrolog stáhnout.“

Za hodinu přišel mluvčí znovu. “Šéfe, oni ty nekrology nestáhli. Nevěří, že ještě, ehm..“

„Že jsem ještě v plné síle? No dobře, okamžitě mi zařiď s nimi on-line spojení. Promluvím k nim pár slov, vlastně bude stačit, když budu jenom počítat, třeba od deseti k nule. Přece tomu musí věřit, když to bude živě.“

Prezident poctivě počítal, a pak čekal, co redakce Ovčáčkovi řeknou.

„Šéfe, oni si myslí, že jsem jim pustil nějakou vaší starší promluvu ze záznamu a protože přes roušku nebylo vidět, co říkáte, tak jsem podle nich to počítání imitoval vaším hlasem. Prý vás napodobit dokážou v každé hospodě.“  

„Cože? Okamžitě mě s nimi spoj znovu. A teďka už budu mluvit bez roušky, aby si ty ke*y mohli odpustit!“

Potom prezident hezky bez obalu spustil.

„Tak co, Jiří? Teď už uvěřili, že jsem to já?“ zeptal se s despektem prezident.

„Jistě, pane prezidente. Po tom, co jste je zahrnul zoologickými výrazy, psychiatrickými diagnózami a termíny z odpadového hospodářství, tak nekrology zmizely.“