Měli to na začátku padesátých let propagandisté a politici opravdu těžké, když chtěli v jiných ohledech ateistickému národu vymluvit nesmysl, že materiální dárky přináší nemateriální Ježíšek.
Byl to totiž ohromný skok od Jezulátka k Dědu Mrázovi, a přestože prezident Zápotocký podal mistrný výklad takové transformace ( ZDE) , většina lidí u Ježíška zůstala, aspoň v soukromí, když ne navenek.
Daleko větší úspěch s inovací nadělujícího by mohli mít v té době komunisté v Norsku, kdyby se dostali k veslu, neboť cesta k dědovi Mrázovi by byla daleko snazší. V Norsku dárky nepřináší nějaký náboženstvím zatížený novorozenec jako ve střední Evropě, ale koza. Stačilo by norskou kozu (místo ruských sobů) zapřáhnout do Mrázových saní, a bylo by po starostech. Koza by se nažrala, a děda Mráz by zůstal celý, respektive dárky by s kozou spolunaděloval. A v DDR to vůbec bylo nejsnazší, tamního Weihnachtsmanna jenom překabátili do rudého.
Přestože ruský děda se u nás masově nechytil, stále přetrvávají ostrůvky pozitivní deviace, kam chodí nadělovat stále. I když z někdejších pionýrek a svazeček vyrostly političky.
Z dárku mám obrovskou radost. Nejenom proto, že jsem si Padesát odstínů šedi moc přála, ale i kvůli tomu, že jsem se znovu ujistila, že dárky nepřináší ani Ježíšek, ani Santa Klaus, ale opravdu Děda Mráz. Jako malá jsem od něj dostala Odvážnou školačku, a teď zase ty odstíny v ruštině, což potvrzuje, že jsou od Dědy Mráze, když je to Rus.
