Některé všední dny, jako třeba včerejší čtvrtek, přinesou neotřesitelné poznáni, že instituce, které jsme dosud podceňovali, jsou pro zdravý rozvoj společnosti nepostradatelné.
-Bédo, já ti mám takovou radost!
-A proč, jako? Že letos ušetříme za ubytování a za stravu na horách, když tam nebude možné přespat? No jo, ale zase projezdíme moc nafty, když se budeme celý týden vždycky večer vracet domů a ráno pojedeme zpátky. To ti nedošlo?
-Ale taková přízemnost jako lyžovačka mě teď nezajímá! Šťastná jsem proto, že po dvaceti letech pochybností jsem se konečně ujistila, že náš Senát význam má, že není pravda, že by byl na nic, dokonce ani na přenosy do televize ne, ale že je naopak důležitější než Sněmovna, protože za ní tahá kaštany z ohně!
-Tohle myslíš vážně, nebos to někde četla?
-Myslím to upřímně, Bédo! Definitivně mě přesvědčil včerejšek, kdy senátoři dokázali zmírnit hrozící krach veřejných financí..
-Myslíš tu daňovou úpravu na 15 a 23 procent se slevou na poplatníka?
-No jistě, seškrtáním té sněmovní slevy senátoři zamezili ochuzení příjmu státu skoro o čtvrtinu, o 30 miliard.
-Jako, že ta sekyra co nás čeká, už nebude 130, ale jenom 100 miliard? Pch..
-Jaké, pch! Každá koruna, tedy miliarda dobrá, ne? A nebýt Senátu, tak by byla ta se..
-..Sekera to stejně bude jako hrom, 130 nebo 100, tak co?
-A nekaž mi radost z prozření. Jakápak sekera? Teď už jenom sekerečka, a zásluhou moudrého Senátu.
