Slováci jsou v televizních pohádkách sto let za opicemi, respektive za ČT

Po dvou nových úspěšných pohádkách vysílaných na Ježíška a na Boží hod, při jejichž vzniku měla prim Česká televize, a Slováci jenom přihrávali, se na Štěpána ukázalo, co se stane, když je tomu naopak.

Slovensko jenom potvrdilo, jak moc je konzervativní, že Mlýnská dolina na starší bratry z Kavčích hor ještě dlouho mít nebude.

Dnes si to můžeme říct na rovinu, oprávněná kritika intelektuální a umělecké nedostatečnosti už nemůže být důvodem k rozluce národů federálního státu, jestliže už společný není.

Někomu by možná připadalo trapné v souvislosti s pohádkami odkazovat se na historii vzájemných vztahů, ale proč si hrdě nepřipomenout, že po vzniku ČSR právě Češi zásadním způsobem přispěli k profesionalizaci tamního kulturního a uměleckého života - a Slováci že nám to zejména po válce vraceli zase dislokací svých špičkových politiků do Čech, jako Bacílka, Lenárta, Bilaka, Dubčeka, a samozřejmě Husáka.

Zatímco česká část federace a poté i politická scéna ČR do sebe dostatečně vstřebaly přístupy zmíněných funkcionářů a tvořivě je aplikují i na současné poměry, pak na poli slovenské televizní kultury došlo k povážlivému ustrnutí.  Označit je jako pouhé pokulhávání za progresivním vývojem reprezentovaným Českou televizí by bylo příliš milosrdné.

Jde o hlubokou propast. Když slovenská televize měla v rukách pohádku Zázračný nos a česká strana spolu s ČT dostala možnost jen finančně a herecky „přicmrdávat“, vyjevil se krizový stav ve vší nahotě.

Slovenská televize se nezmohla na nic jiného, než aby nový příběh, a ještě k tomu jednoduchý jako pro děti -  vyprávěla starým přežitým (klasickým) způsobem - Bez klipovitých akčních vsuvek, didakticky přehledně, s ostrou kamerou, s dialogy úděsně delšími než půl minuty atd. Prostě bez inovací reflektujících proměnu dětské duše.

Jakoby šlo o ozvěnu u nás dávno překonaného nízkofantazijního stylu Pyšné princezny, „Jednoho krále“, Princezny se zlatou hvězdou nebo Tří oříšků pro Libušku!  Žádní piráti, žádná nereálná zvířata, žádný koktejl kostýmů od gotiky ke sci-fi, žádné šermovačky se světélkujícími meči, dokonce ani nebojácný Honza, který bazukou zlikviduje draka, nebo BUKem sundá hrozivého letícího ještěra.

Nic takového. Pouze jeden jediný ubohý trik se světélky jako před padesáti lety!

A pokus o získání pozornosti dětského diváka aspoň na samém konci pohádky tím, že vévoda poprvé za půl druhé hodiny použije moderní prostředek, a sice displej s grafickou tužkou, aby namaloval půdorys zahrady, byl už jen trapným závěrečným výkřikem za  de facto retro filmem bez invence, který by se ČT sama natočit styděla.

A navíc se téměř celý film musel dabovat do češtiny, protože slovenští herci česky nemluví!

Měli by se jít bratislavští do Prahy učit, jak se má dělat moderní televizní pohádka nesešněrovaná přežitky minulosti a nepodbízející se zhoubné populistické nostalgii, kterýchžto tvůrčích brzd se Kavčí hory úspěšně dokázaly zbavit.