Kdo měl čas i chuť dívat se na přenos ze Sněmovny, kdy si opoziční poslanci letos už po několikáté zopakovali své „stand upy“ rozhořčeně odmítající nouzový stav, dočkal se přerušení onoho toku superkritických slov jiným přenosem.
Došlo k tomu právě v okamžiku vypjaté řeči předsedkyně topky Pekarové Adamové. A hned jsme se ocitli ve zcela jiném nevášnivém světě.
Na Hradě, na brífinku prezidenta Zemana a jeho polského hosta, protějšku Dudy, první návštěvě na takové úrovni po dlouhých čtyřech měsících. Řeč vedl nejdřív hostitel, a to způsobem, který byl v ostrém kontrastu s „nadupanými“ lídry ve sněmovně, jak jsme viděli předtím.
Hovořil volně, málem slabiku po slabice, takže divák dostal bezděky impuls k úvaze o tom, zda má prezidenta obdivovat, že v tak zjevné nekomfortní kondici se s kolegou přesto sešel. Anebo má-li naopak prezidenta litovat, že to vůbec učinil.
Pak promluvil polský prezident. A to už bylo zase jako ve sněmovně při rázných reakcích – ne však ve smyslu tlučení prázdné slámy, jak se tam často děje a právě dělo, ale energií, která z něj sršela. Za čtvrt hodinky brífink skončil. Bez možnosti dotazů. Což za dané situace bylo jedině dobře.
Potom Čtyřiadvacítka „střihla“ zpátky do Sněmovny. A tam poslankyně Pekarová s nakládkou neschopné vládě za to, že si s pandemií nedokáže poradit bez restrikcí, ještě neskončila! Tomu se říká výdrž, anebo také rétorické cvičení.
Teď to paní poslankyni verbálně i fyzicky ještě „jede“ na plný plyn, je v nejlepších letech. Ale co za takových 40 roků? Také pak velmi, velmi v tempu zvolní až na hranici přijatelnosti? Anebo raději včas z politiky odejde, aby se nikdo neptal, zda to má vzhledem k okolnostem stále ještě zapotřebí?
Pokud však nikdo jiný ze současných předních českých politiků, než prezident včera, nebyl po dlouhé týdny schopen z různých pohnutek Polsko (a Maďarsko) ve sporu s EK o nediskriminační přístup k unijnímu rozpočtu otevřeně podpořit, je otázkou, jestli to nakonec není dobře, že situace na Hradě je, jaká je.
