„Cože?“ vykřikl v prázdné pracovně nevěřícně premiér při pročítání zápisu ze schůze vlády. „Tohle jsme přece neprojednávali..“
Šlo o poslední řádeček zápisu se stručnou větou, že stát bude žalovat EK kvůli pozastavení dotací Agrofertu.
O tom nic nevím, nic takového si nepamatuju – přemýšlel premiér – nebo, že bych snad usnul? Ale to určitě ne. Hned musím zavolat Hamáčkovi. Vlastně jemu ne, ten se fláká někde na dovolené. Tak Havlíčkovi. Proč mi to nebere, sakra. Tomana, toho zavolám, ten má tyhle věci v gesci.
„Poslyš, vy jste prý rozhodli o žalobě kvůli Agrofertu, ale proboha kdy? Já o tom nic nevím, a přitom jsem na vládě byl! Přece jsem se nezbláznil“ zapochyboval premiér. „Nebo je to snad fake - news, nabourali se k nám hackeři a zápis zmanipulovali? No to bych musel volat Bisku a NÚKIB!“
„Ne, šéfe, agenty nevolejte je to v pořádku“ ujišťoval Toman. „Vláda tu věc skutečně projednala, ovšem jako dodatečný bod, a bylo to právě v té pauze, kdy jste šel na chodbu dávat rozhovor pro televizi o tom, co budeme na vládě řešit, takže jste o tomhle bodu navíc nemohl vědět, no a my jsme chtěli nějak využít čas té pauzy, takže..“
„To jste na mě nemohli počkat?“
„No, a proč?“ zeptal se Toman bezelstně. „Stejně byste se musel vypařit, ehm, opustit jednání jako vždycky, když se jedná o peníze pro vaše firmy, že jo..“
„Ježíšmarja, i ty Tomane! Jaké „moje firmy?“ Cožpak jsem málo tloukl všem do hlavy, že žádné firmy už dávno nemám? Leda tak ty bývalé. A přestože ve střetu evidentně nejsem a ani být nemohu, tak aby si nikdo nevymýšlel, že už tím, že sedím v zasedačce chci vládou manipulovat, tak proto chodím na chodbu.
Tak jste na mě měli počkat, a já bych ven šel, abych nebyl u toho, až budete schvalovat podání žaloby, aby moje, sakra, nepleťte mě, aby ta firma dotace dostala.“
