Jednou to přijít musí, kdy pradítko se bezelstně zeptá, zda prarodič tehdy bratrskou pomoc zelených konvojů s bílými pruhy označujícími jejich humanitární, respektive humanistické poslání, přivítal.
A pakliže nabízenou hlaveň děda jako mladík rozhodně nepřivítal, a byl pomýlený jako valná většina, neboť v evidentní pomoci viděl bratrskou agresi, tak vnuk se zeptá dál.
Jestli se z toho pomýlení v dalších letech děda náhodou neprobral a mladicky nerozvážný postoj – aspoň navenek – nenormalizoval?
Co teď?
Jít ven i s nepříjemnou pravdou samozřejmě možné je.
Avšak je třeba to učinit opatrně a vyváženě - s důrazným odkazem na soustavný vnitřní odpor k okupantům a k nainstalovaným představitelům tehdejší loutkové moci.
Zároveň je dobré vyzdvihnout aktivní snahu normalizační režim rozkládat, a to pasivním členstvím v jeho organizacích. Zmínit je možné i ryze formální výkon jen nepatrné funkce, přijaté výhradě proto, aby se předešlo hrozbě, že se jí chopí nějaký dogmatik, který co říká, bude jako bílá vrána vážně i myslet. Rozpor mezi myšlením a konáním byl totiž pro slušné lidi příznačný.
Tak co, vnoučku, nebylo hrdinstvím už jenom takový stav přežít dvacet let ve zdraví? Na rozdíl od těch, kteří s ním nezodpovědně hazardovali?
